Zbytečný člověk

25. dubna 2018 v 21:48 |  My Boring Life
Už pár hodin uvažuju nad tím, jestli to okno, co máme v kuchyni je dostatečně vysoko na to, abych po skoku dolů skončila minimálně v kómatu.
Máma mi už několik dní vkuse vtlouká do hlavy, jakej je život a že mě stejně všichni opustí jednou. Na to jí dokola odpovídám, že to naprosto přesně vím, ale i přesto je to dost těžký někdy překonat, když si neumíte najít přátele tak snadno a samota vám prostě i často vyhovuje.
Pořád mluví o tom, jak na tom byla stejně, ale dokázala si najít jiný lidi. Pořád mi tluče do hlavy, že jsme mladí a všechno je jednou nové, ale to je všechno zbytečný mi říkat, když to už dávno vím.
A pak mi začne povídat o tom, jak si sestra našla nový kamarády, jak si ona dokáže s lidma povídat a pořád opakuje ten pojem: "sociální cítění". Opakuje mi to do zblbnutí.
A pak mluví o sobě....mluví o tom, jak v mym věku se bavila. Někam chodila, poznávala, nechtěla zůstat na jednom místě. Kolik kluků prý měla a všechno. Řekla mi, že to bylo dvojciferný číslo, ale už je to dlouho.
Vzpomněla jsem si na písničku od Nine Inch Nails. Everyday is the same....tak zní úryvek, který je sice příliš malý na to, aby vám řekl víc, ale souvisí s mým životem hodně.
Tohle všechno mi pak udělalo jasno v tom, co se stane a co se děje.
Je mi osmnáct. Vrstevníci kolem zažívají různé věci a různé zážitky. Baví se s různými lidmi a jejich pohled na život je naivně zaslepený tím, že se budou bavit a pařit a žádné starosti nejsou. Že jsou středobodem vesmíru a všechno se točí kolem nich. A sama moc dobře vím, že v tuhle dobu to prostě nenávidím. Chci být sama. Nechci aby na mě někdo mluvil, nechci aby mě někdo tahal do společnosti s pitomou mozky vymývající hudbou a světem sebestřednosti, sobeckosti a pokrytectví.
A sama moc dobře vím, že za pár let, kdy už bude pozdě na takové věci, mě to zasáhne. Zjistím, že dokud byl čas, nic jsem nezažila. A vím, že to nemůžu vyvrátit, i když jsem si toho vědomá dopředu, protože kdybych se to pokusila změnit, udělá se mi zle a já sa zabarikáduju přinejlepším jen někde na odlehlém ostrově nebo ledovci.
Zjišťuju, že jsem zatracená...že jsem zbytečný člověk, jako ostatní, který ale bude mít ještě větší vadu a to, že i když ten život měl, tak si ho neužil a neumí užít. Proč mi teda byl ten život dán? Proč ho nemohl dostat třeba ten kluk, kterého chtěl táta vždycky místo mě, ale dostal dceru.
Několik let v kuse jsem zkameněla, nemyslela na nic z toho a neprožívala to. Nebrečela jsem. Tenhle fakt nyní vyvracím, protože brečím.
Brečím při psaní tohohle článku.
A nemůžu přestat.

a few of my favorite lyrics
 


Komentáře

1 ValarMorghulis ValarMorghulis | 26. dubna 2018 v 1:59 | Reagovat

99 je porad dvouciferný cislo ;) Ježíš neblbni jsi strašně mladá. Fakt. Akorát víš už spoustu věcí o životě co lidem dochází mnohem později (některým nikdy). A že to neodpovídá ostatním a jejich hodnocení je jejich problém. Nejsi ve vězení, nemáš ohromný dluhy apod. To si vedes lépe než mnozi a budoucnost máš otevřenou. Ten pocit viny je hloupost. A nenech si ho v sobe zanést. :)

2 Λγᴅᴇᴇ Λγᴅᴇᴇ | Web | 26. dubna 2018 v 7:32 | Reagovat

[1]: Jo...jo...Máš pravdu. Jsou pořád horší věci. Můj problém je ale, že si vyčítám každou drobnost, kterou udělám špatně. Ale co když nic z tohohle není špatně? Mám jen vztek. Vztek, protože ostatní můžou být šťastní a já ne. Kdykoliv se o to pokusím, něco to štěstí zkazí a může to být prakticky cokoliv.
Přehodit myšlení a uvědomit si, že kvůli tomuhle nemá cenu sabotovat veškerý čas co mi zbývá, mi asi potrvá dlouho, ale rozhodně nechci sedět a litovat se.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama