Únor 2018

Error

16. února 2018 v 20:36 My Boring Life
...to je slovo, ke kterému bych nějak tak přirovnala svůj mozek poslední dobou. Někdy to je jako, že se najednou sám od sebe vypne nebo si řekne: teď pojedu úplně jinak, tak, že ani nevíš co ty s tím a užij si to...nezapomeň u toho trpět, ty jedna spodino společnosti.

Týden prázdnin mi nějak vůbec nepomohl. Měla jsem pořád něco na práci, takže něco jako odpočinek mě vůbec nečekalo a štve mě to, protože pak bych se vyvarovala těm "errorům" ,co mě začali potkávat jako takový malý překvápko k osmnáctinám.
Jediná věc, za kterou jsem na sebe hrdá je to, že jsem dočetla Společenstvo prstenu během dvou dní, což jsem upřímně nečekala po té dvoutýdenní pauze.

Dostalo se mi něčeho, co mě jen tak nepotkává, a to nutosti dlouhodobějšího plánovaní, kam se vydám, co mě čeká, co mě nečeká, co mě zabije a tak podobně. Ani z jednoho nejsem nadšená. Bude to ale mojí současnou náladou.
Pátky jsou pro mě vždycky takové. Ostatní milujou pátek, ale já ho bytostně nenávidím, protože to je ten den, kdy na mě padne za celý týden úplně všechnoa a stejně tak i vypadám večer. Prokrastinace, neustálý nepřetržitý spánek a něco, čemu bych mohla říct, jednodenní těžká deprese, při které plánuju jak skočím z okna. Ne, nedělám si prdel.
Ale to platí většinou jen v pátek, což je alespoň jedna dobrá věc na tom. Snažím se z tohohle stereotypu nějak vyhrabat už pěkne dlouhou dobu.

Dneska jsem k tomu mohla mít příležitost, ale hodila jsem to jak klíče do kanálu a zase to dopadlo jako normálně.

Včera přijel Dan se svojí spolužačkou a šli na Advík. Setkala jsem se s nimi po škole, ale pak jsem si řekla, co bych tam dělala. Nechala jsem je, ať si to užijou spolu a šla domů. Myslím, že pro mě to byla dost fatální chyba, ale alespoň ti dva měli pokoj.

Od doby návratu jsem se jako každý pátek nehnula z místa.

Prohloubilo se to asi také dost hlavně proto, protože ze čtvrtka na pátek jsem spala v přepočtu dohromady asi tak hodinu a půl. Do noci jsem se učila (bylo mi to k ničemu, ten test jsem projela a já zas měla takový ten moment, kdy si říkáte, proč tohle všechno dělám, když mi je to k ničemu), a pak jsem nemohla nějak usnout a do půl třetí do rána jsem se převalovala na posteli a sem tam odpovídala na pár zpráv z druhé strany světa.


Napsala jsem tohle krátké nic, protože momentálně se dostávám zase do těch samých kolejí jako před pár lety, že se spíše svěřuju tady, než nějaké existenci tam venku. Začíná mi to tak vyhovovat. Pak nejsem závislá na lidech.
Ale zase to budete muset vstřebávat vy, ovšem pokud si to přečtete.

Jste ochotní to risknout?

i hate myself - Google Search

Before storm - The Evil Within 2

11. února 2018 v 21:40 Stories
Tohle berte jako něco, z čeho jsem se vypisovala a trvalo mi to tak chvilku. Moc jsem nad tím nepřemýšlela a jen nechala prsty ať dělají svoje.
Chci zase psát tolik co kdysi, ale nevím, jestli by to někdo četl.
Tohle je jen úryvek z jedné velké povídky, kterou mám v hlavě a kterou chci zrealizovat nejenom kresbami, které dělám.


Mrhání vlastním životem?

4. února 2018 v 15:20 My Boring Life
Ty nadpisy zní mnohdy tak strašně fádně na člověka jako já. Ale mají větší hloubku než se to zdá. Alespoň u mě.

Nějaký ten pátek jsem se znovu neozvala.
Byl to docela dost nabitý týden, protože jsem musela řešit dost věcí a stále toho mám hodně co na práci. Zase na mě asi padá frustrace a z té se dostávám do fáze, kdy jsem unavená tak, že odmítám dělat cokoliv produktivního a z mých plánů se stane zase jen jedno velké nic.

Můj čas se blíží. Dny, hodiny a minuty se krátí a blíží se ten osudný den, na který se těší drtivá většina lidí kolem mě, ale já vím, že tím dnem jen odstartuje další etapa života, na kterou, mám pocit, nejsem plně připravená.
Ale o tom až více ke konci.
Ještě než ten osudný den dojde, stalo se tenhle týden něco, co mi pořád nepřestává hlodat v hlavě.

Už nějakou dobu se setkávám s kamarádem mých rodičů. Budeme mu říkat G.
Má velkou řadu koníčků, skvělý život, takže si to všechno může dovolit a jednou z těch věcí, pro kterou má vášeň, je hudba.
Dodnes vlastně netuším, proč přišel za mnou, ale stalo se, a domluvili jsme se na tom, že mu budu doporučovat nějakou dobrou muziku, protože se nám líbí stejný hudební styl.
Vždycky něco seženu nebo mi něco navrhne on a já to seženu, a pak se domluvíme na dni, kdy se sejdeme, většinou u nás v kavárně a poslechneme si to a tak. Dost o hudbě mluvíme a témata se dostanou i tam, kam běžně ne, třeba k tomu, co plánuju do života nebo tak.
Tenhle týden jsem se znovu ztřetli. Neměla jsem ale vůbec čas tam pobývat moc dlouho, protože jsem se musela učit na test z filosofiea ještě ke všemu jsem se ten den vracela pozdě ze školy.
G je fotograf. Dost dobrý fotograf a má dost i dost práce, takže asi se dá čekat, že se často setkává s holkama přibližně mého věku. Řekl mi, že když mluví s nima, je ta konverzace jen o tom, že viděla pěkný boty témhle, pěknou kabelku támhle a tak, ale že když mluví se mnou, má pocit, že mluví s člověkem stejné věkové kategorie a že to je pro něj hrozně těžké pobrat.
Nutno ale podotknout, že ty holky jsou většinou modelky, takže zabývat se tím, jak vypadají, to je pro ně prakticky i povinnost.
To byla jen jedna část rozhovoru, který mě docela dostal.

Když jsem mu řekla, že budu fakt muset jít, protože nestíhám, zeptal se mě, co tak strašně důležitého mám na práci.
Řekla jsem mu pravdu. Že mám písemky a že tenhle týden jsem šla poprvé do autoškoly a zjistila, že se musím do příštího týdne naučit teorii, jinak mě ten chlap tam přerazí, protože mi to i sám řekl. Ještě ke všemu musím stihnout přečíst dvě knížky na maturitu, musela jsem malovat, řešit něco s babičkou, řešit dovolenou s mámou a G ještě vyrukoval s tím, že když už bude ten "osudný den", tak mě vezme na večeři.
S tím nápadem jít na večeři absolutně nesouhlasím a to z toho důvodu, že já na tyhle věci nejsem. Na večeře nebo na to, někam si takhle zajít, prostě nejsem, ale i přesto se mnou počítá.

G mi také tak nějak sdělil pár věcí a z toho co mi řekl mohu říct jen tohle. O školu se skoro nestaral, žil svými sny a koníčky a dělal co proto, aby si je mohl splnit a stále si je plní, protože on může. On na to má.
Ptal se mě jaké mám sny, ale nemohla jsem mu vůbec říct co, protože já sny nemám. Moje momentální cíle jsou prostě dodělat školu, protože bez toho prostě nemám budoucnost a nemůžu si pak svoje další "sny", pokud nějaký budu mít, plnit. Dost se divil a říkal mi, abych se prostě nepřepracovala, ale ono to není tak snadný. Najednou jsem byla tak hrozně vytočená.
Člověk to snadný nemá a moc dobře vím, že i on ne, ale teď nejsem nic. Nejsem nikdo, časy se mění a když něco chcete, musíte mít peníze. Celej tenhle svět je jen o těch hloupejch papírech a mincích a bez nich nejste nikdo.
Vrátila jsem se pak domů s myšlenkou, že možná mrhám svůj čas a život.
Zjišťuju, že malování a kreslení je čím dál tím víc moje všechno. Škola co studuju mě baví a má to budoucnost, ale vědomí, že se budu věnovat tomuhle a pak veškerý svůj čas trávit v práci a moje vášeň upadne v zapomění....je to zdrcující. To samé knížky. Je tolik knih co chci přečíst, tolik věcí co chci napsat.
Mám nejvyšší čas.

Ten osudný den jsou moje narozeniny.
Jo, bude mi už osmnáct a mám pocit, že se z toho oddělám.

Lidi kolem mě do mě hučí, že nic nedělám a že mám nejvyšší čas začít žít. Pak je tu skupinka lidí co mi tvrdí, že mám celý život před sebou. Když se chci sama rozhodnout, je to pro všechny špatně. Když chci něčeho dosáhnout a jdu do toho, když mě do toho všichni předtím nutili, najednou je to taky špatně a to se najednou nevěnuju ničemu jinému.

Udělala jsem zásadní krok v tom, být dospělá a to jen tou autoškolou. Teď musím makat, abych vůbec se všechno naučila a to mají všichni zase problém, že tam chodím a nemám čas. Co po mě teda lidi chtějí?
Prej jsem mladá a jak se můžu za všechno tak furt nesnášet, jak můžu nesnášet lidi kolem a jak můžu být "přepracovaná"? Vždyť přeci jen chodím do školy a to je moje jediná starost. DOPRDELE NENÍ!! Není to tak snadný.
Už jen řešit kopu mezilidských vztahů je pro mě dřina. Zanednávám jednoho člověka, protože se snažím pomoct druhému a ti mi to pak vyčítají. Pak jsou tu někteří, kteří to tak neberou, ale je jim to líto i když tvrdí že není a to mě zase užírá, protože oni si tohle nezaslouží.

Já už opravdu nevím, co po mě kdo chce a nechce.
S dalším a dalším dnem jsem ze všeho unavená. A sere mě to ještě víc už jen proto, protože vím, že jsou mnohem horší věci a mě sere už jen tohle.

Snížila jsem se pro tuto chvíli jen k napsání tohoto článku, ale pracuju na všem.
Bylo mi vytknuto, že strašně moc přemýšlím, ale jen momentálně díky tomu jsem si uvědomila, co musím udělat a jak to vyřeším. Takže jo, vím že moc přemýšlím ale bez toho na nic nepřijdu.