Prosinec 2017

Vraťte se mi! Potřebuji vás!

28. prosince 2017 v 9:41 My Boring Life
Skoro 3 měsíce v kelu. Bez informací, bez rozloučení...bez ničeho. Pro to všechno je vysvětlení: lenost.

Vážení, dost pochybuji o tom, že tu snad ještě někdo zůstal, i přestože mi od některých bylo řečeno, že někdy sem tam zajdou a mrknou se, jestli náhodou tu něco není. Obávám se, že jste si mysleli, že to dopadne stejně jako u všech ostatních, koneckonců, došla jsem přeci do věku, kdy už se spíše dostávám do reality než abych byla zde a žila si nějaký svůj smyšlený svět. A nebo snad někde zavřená doma.

Mám skvělý život, spoustu přátel, sociální život, škola mi jde a baví, všechno je skvělé a na blog nemám už moc čas.

Kdo tomuhle souvětí uvěřil?
Hahahaa!!

Ne...ani náhodou.

Během těch tří měsíců se toho dost stalo. Nový lidi, starý odešli. Začala jsem dělat nové věci co se týče mé umělecké tvorby, začala psát nový příběh, který se pomalu také žene to háje a vymýšlím nový. Vyšlo TEW 2, ze kterého jsem byla naprosto udělaná, ale zároveň nehorázně zklamaná, co se týče některých věcí, ale nemění to nic na tom, že to byla bomba a Administrátor dostal přes papulu. Zasloužil si to....ale zároveň...heh...budeš mi chybět ty ďáble jeden.

Mohla bych se tu hrozně rozepisovat o všem, co se stalo a o mém jaksi...pokusu navázat něco jako...no řekněme, že Aydee si myslela, že se zamilovala. A možná Aydee zjistila, že je asexuál, ale to je blbost. Doufám...sakra...prosím...

Ne, ale teď vážně. Pokud bych tu snad opět měla ventilovat, mám k tomu jasný důvod, který vám nyní povím.

Od doby, kdy jsem sem přestala chodit to byla nějaká ta doba, jak jsem asi už dvakrát zmínila. V průběhu mé přítomnosti zde jsem sem tak nějak psala dost co se týče mých myšlenek. Ne pocitů. Kdo je potřebuje?
Na blogu jsem se neukázala, protože jsem neměla inspiraci k tomu psát. Když přišla, přebyla to lenost, protože toho bylo tolik, o čem bych mohla psát. Lenost mě dorazila. Moje produktivita klesla. Netrpím depresema, opakuji: Netrpím depresema, jak si někdo furt myslí a píše mi a mě to sere.
Takže jsem přestala, ale neměla jsem v úmyslu s tím přestat nadobro. Znám se...mám momenty, kdy se zpět pro něco zanítím a vědomí, že bych definitivně odstranila blog, a pak měla najednou chuť se vrátit, ale už by tu nebyl, to je dost špatný. Navíc...mám tu svoje povídky. Jsou špatné, ale pro mě je to něco jako svatý grál mého postupu v literatuře a pokusu o zlepšení mé slovní zásoby, a tak nějak i vyjadřování a gramatiky obecně.

Když jsem sem psala všechny ty myšlenky, neměla jsem potřebu je šířit někde dál mezi lidma. Od doby, co tu nejsem, mám něco jako...řekněme, že mě to štve. Mohla jsem tu psát co jsem chtěla, říct to tak nějak a dát tomu podobu než to psát někomu a dostávat se tak do potyček a dalších kravin, které pak musíte řešit a je vám z toho zlea raději byste to vrátili zpět.
Nemám hodně lidí, se kterými si píšu. Nic se v tomhle ohledu nezměnilo. Pořád jsem ten zatvrzelý antisociál a tak to i bude trvat, protože jsem zjistila, že to nedokážu si jen zkusit víc psát s fandomem třeba TEW, kolem kterého se pohybuji více než dost. A že se mě zkusilo několik lidí oslovit a víte co se stalo? Poslala jsem je do prdele.
Jo, to už jsem celá já. A pak fňukám, že se se mnou nikdo nebaví. Ne, dělám si srandu. Já nikdy nebrečím.

Moji drazí, pokud tu ještě jste (Dane, ty se nepočítáš), tak mi dejte znamení.
Mohu váš život obohatit o další moudra dospívajícího adolescenta. Jo...tyvole já budu dospělá. To snad není možný.
(Pamatujete, jak jsem byla v predli z toho, že mi je patnáct? To byly časy..A pamatujete jak jsem říkala, že nemám potřebu pít? Hádejte kdo každý den usíná s alkoholem v krvi.)