Září 2017

Odkdy se Aydee stará o ostatní lidi?

17. září 2017 v 16:07 My Boring Life
Mohla jsem psát o čemkoliv jiném, o tom, co se stalo přes tenhle týden, že jsem začala s novou povídkou nebo o tom, jak jsem pokročila v tvorbě nového blogu. Místo toho však píšu o něčem, co trvá doteď a co se stalo právě včera.

Není to něco, o čem bych měla jen tak mluvit na tomhle místě, ale dává mi to možnost si i jasně rozepsat, co jsem vlastně udělala špatně a jaký příšerný člověk jsem. Beztak nemám ani komu bych to řekla.

Už jistou dobu si píšu s jednou umělkyní z Německa. Říkám umělkyně, protože si toto označení zaslouží, i přestože je jen z instagramu. Její tvorba je zaměřená na kreslení nestvůr z její vlastní hlavy. Není to nic morbidního, ale obdivuji jak krásně to umí zpracovat.

Začali jsme si psát každý den, navzájem jsme kreslili hovadiny a mluvili o všem. Každou chvíli jsem o ní věděla cokoliv, protože o sobě toho dost na instagramu řekne, ale je to věc toho dotyčného. Včera byla někde se svojí bývalou kamarádkou, takže se mi prý ozve večer.
Já jsem byla včera od rána na brigádě. Od rána byla zima. Byla jsem unavená, všechno mě bolelo a ještě jsem musela dělat. Takže do oběda jsem v sobě měla minimálně pět kafí nejen, aby mě nakopli, ale abych se i trochu zahřála, protože na čaj jsem neměla chuť. Byla jsem tak strašně nadopovaná, ale najednou to se mnou začalo cukat. V jednu chvilku jsem málem měla chuť oběhnout celou Prahu, a pak jsem chtěla spát po zbytek roku.

Dostala jsem se kolem čtyř hodin domů, naprosto zničená, odřekla jsem Brutusovi výpravu ven a řekla si, že si dám pohodu. No, jenže jsem nemohla vůbec nic. Tak jsem do sebe lila další a další kafe, ale najednou to nepomáhalo.

Pak mi slavnostně napsala. A najednou se mě zeptala, jestli jí beru jako kamarádku.

Trochu jsem se u toho zasekla. Napsala jsem jí nějak tak, že abych označila někoho za kamaráda, musela bych ho znát delší dobu a vidět ho naživo a tak. Trochu jsem u toho drmolila kraviny mi přijde a tak. Vždyť mě dělá problém mluvit i v češtině a podle toho taky zním. Jako malý pískle.
Jenomže ona si to vyložila dost špatně a ještě si to vzala osobně. A když si lidi vezmou něco v mém případě osobně, je to špatný. Ona najednou měla naprostou depku a řekla mi něco, co jsem nečekala....fakt nečekala a myslela jsem, že se z toho zblázním.
Ať jsem jí v tu chvíli řekla cokoliv, vůbec to nepomáhalo, a tak na nějakou dobu odešla. Sedla jsem si v pokoji na postel a začínala si uvědomovat, co se to vlastně stalo. Neměla jsem nakonec už ani nikoho, komu bych o tom řekla nebo kdo by to pochopil a tak jsem do sebe lila kafe dál, sekla se vším a jenom ležela. Začínala jsem vyšilovat, už jsem toho měla tak dost, že jsem chtěla rozmlátit všechno kolem sebe a seřvat každého člověka, který se choval jako slabounká malá fňukna, kterou jsem pak musela utěšovat.
Tak příšernej vztek jsem měla už párkrát, ale nebylo to nic hrozného. Musela jsem prostě někam zalízt, takže i po těch dvanácti hrncích kafe, jsem v devět hodin zalehla. (za pomoci prášků na spaní)

Dneska jsem se probrala kolem desíti hodin ráno a řekla si, že musím začít dělat věci do školy. Jenomže jsou čtyři hodiny odpoledne a já ještě ani nezačala a to jsem ještě ležela v posteli. Ráno ještě se mi povedlo spojit se s ní, bylo jí podstatně lépe, ale furt žádná sláva.
Myslím, že jsem měla tik v oku nebo co, ale pokusila jsem se zachovat chladnou hlavu a zas si teda lehla.
Pořád se mi nic nechce, mámu jsem už přes 25 hodin neviděla, protože jsem spala, když tu byla a je mi jedno všechno. Naprosto všechno.


Teď si kladu otázku.
Co to má sakra znamenat?
Co je tohle za stav? Má nějaké jméno nebo prostě jenom vyšiluju z malých blbostí či moc přemýšlím?

Samozřejmě, že moc přemýšlím. Je to moje jasná cesta do záhuby a říkají mi to všichni, ale vážně chci vědět, co to je, jinak to zase zapiju kafem nebo něčím mnohem silnějším.

"Should I kill myself? Or have a cup of coffee?" - Albert Camus

Má práce ještě není dokončena

5. září 2017 v 20:02 My Boring Life
Opravdu jsem nečekala, že by se ozvalo tolik lidí. Tedy...pro mě to je hodně lidí a opravdu si toho vážím. Vás i vaší podpory.
Říkáte si asi, že jsem mohla vydat nějaký ten článek ještě před začátkem školního roku. Nejste sami, taky jsem si říkala, že bych mohla, ale nevyšlo to.

Co jsem tak nějak chtěla stihnout než započne tohle peklo, jsem dokončila a jsem se sebou alespoň trochu spokojená.
I tak jsem si říkala, že bych mohla ten školní rok začít tak nějak normálně. Přijít tam, bez sebemenšího strachu, prostě si odbýt ty dvě nebo tři první hodiny a pak v klidu odejít, nechovat se jako absolutní mimoň a tak.

Co asi myslíte, že se stalo?

Abych to řekla tak nějak do detailu. Už když jsem dojížděla metrem, najednou jsem měla v hrudníku takový ten sevřený pocit. To víte, byla jsem celý prázdniny doma, moje antisociálnost rozkvetla jak pampeliška na trávě, a tak jsem na to začala trošičku dopadat. Řekla jsem si ale, že to je jen nějaký malý výpadek, a že to přejde.
Vkročila jsem do budovy, pohodička. Vyšla jsem schody do posledního patra, stále dobrý...Vkročila jsem do třídy...konec.
Už pár holek tam od nás bylo. Mohla jsem pozdravit a tak...nevypadlo ze mě jediný slovo. Byla jsem strašně unavená a najednou neměla chuť s nikým mluvit. Už jen proto, protože jsem moc dobře věděla, že ze mě nic nevyleze. Tak jsem si tam hodila věci, šla na chodbu a řekla si, že si příchod zopakuju a ne...prostě zase nic. Takže jsem si zatím vyndala kreslení a snažila se to nějak přečkat.
Po nějaké době přišla Abdul a to byla taková moje záchrana. S ní jsem se už dokázala bavit tak nějak normálně, ale pořád to nešlo s ostatními. Výsledkem bylo, že jsem se chovala jako naprostá stydlivka, která sotva řekne "ahoj" nebo tak.
Nakonec jsem se na to všechno vykašlala a prostě si řekla, že chci už pryč. Měla jsem své plány, že si dojedu pro nový blok na kreslení, džíny a tak.
Vykašlala jsem se na nějaký pocity a na nějaký lidi, po pár hodinách odešla a vydala se k metru. Jak jsem tam tak seděla (ještě jsem jela s Abdulem), tak jsem si řekla, že na to kašlu. Nikam se mi nechtělo, jen domů.

No a takový byl můj první den ve škole. Promluvila jsem asi s čtyřmi lidmi a to bylo vše. Už mě to ani nějak netrápí nebo nezajímá, to už jsem koneckonců já. Chci se jen organizovat na další dny, protože zítra jedeme už podle rozvrhu a vybalí na nás už ze začátku angličtinu a nový předmět: mikrobiologii.

Ale teď už přejdu na lepší téma...

Před měsícem jsem si koupila dvě trička, schválně pánská a schválně ve velikosti L. Celé bílé jsem měla v plánu nosit tak nějak na doma a během toho, když maluju, ale ono prostě se někdy stane, že ho ráda vezmu i na sebe jen tak na ven.
Druhé, černé, s tím jsem měla trochu zvrácenější plány. Chystala jsem se mu ustřihnout rukávy a nosit ho jako veliké tílko. Nevypadalo to špatně, ale nějak jsem se v tom necítila. S podobnými tílky mám i problém, že když jsou rukávy moc ustřižený a jsou moc široká, nesedí mi vůbec. Takže jsem se rozhodla ho zúžit.
Věděla jsem přesně jak na to, ale pak jsem udělala chybu, za kterou se mlátím do hlavy ještě teď.
Já to tílko při stříhání neobrátila naruby....
Ani si nedovedete představit jak strašně jsem se chtěla za tohle praštit, když mi to došlo.
Babička mě však zachránila a povedlo se jí to sešít správně.
Tílko je přiléhavé. Dost to porušuje mojí zásadu "volných triček", ale mám s ním ještě další plány k čemu to budu nosit. Rozhodně ale jsem nechtěla celé černé tílko.
Koupila jsem si tedy bílou barvu na textil a rozhodla se, že si na něj namaluju Stefana. Vzhledem však k několika neschodám s mojí matkou, o kterých se mimochodem zmíním v jiném článku a věřtě mi, budete umírat smíchy, jsem si řekla, že bych tam napsala jednu větu, kterou nedavno vyslovil jeden z mých nejoblíbenějších umělců, ale nakonec jsem se rozhodla pro "Appreciate the art".
Dala jsem se do práce a pak najednou přišla krize, že mi barva docházela. Neměla jsem na to si kupovat bůhví jak drahé ve výtvarných potřebách a tak jsem ze začátku zkusila nějaké menší z papírnictví, kdybych něco náhodou pokazila. Jenomže prostě začaly najednou docházet a to jsem ani nedokončila jeden text.
Nějak jsem to ale vyřešila a vypadá to teď dobře. Stále to zasychá, takže mi zbývá jen počkat alespoň do večera, přežehlit to a zkusit, jak to bude vypadat.


Co se týče mé malby, tak jsem si konečně namalovala na malé plátno Stefana, takže se vedle Ruvika skvěle vyjímá. Už mě čeká jen Teodor.
Zítra přijede Danny a mám pro něj dva obrazy, co jsem malovala, takže mě čeká jejich zabalení a budu se s nimi, bohužel, muset táhnout ,až do školy. To se ale nějak zvládne.
Začala jsem nový obraz, Guardian, ale ten je tak nějak v procesu. První vrstvy jsem začala včera, ale asi v tom budu pokračovat tak nějak průběžně a podle nálady.


Začala jsem zkoušet nové věci. Kresby bez rozmazávátka jsem zkoušela, jsou fajn a baví mě, stejně tak jako moje tradiční realistické kresby. Chtěla jsem ale narychlo jen tak zkusit styl, který obdivuji u Brutuse už dost dlouho, protože je vskutku excelentní. Byly to jen hloupé začátky a tuhle malou kresbičku jsem udělala ani ne za deset minut. Perokresba...

Není to vůbec žádnou dobrou tenkou fixou. Jen nějakou, co jsem měla v malé sadě. Není špatná, ale na perokresbu je třeba více fixek o různých průměrech. Zkusila bych nějaké malé, ne moc drahé, protože netuším, zda-li se v tomhle stylu uplatním a jestli mě začne skutečně bavit. Rozhodně to je ale něco, co opravdu obdivuji.

Dneska už nemám v plánu dělat nic umělecky založeného. Možná tak psát nebo číst. V tom bych chtěla zase pokračovat.
Napadlo mě, že bych mohla přepsat The White Rook...nebo jí smazat úplně. Došlo to totiž směrem, kterým jsem opravdu nechtěla a nemám vůbec jasnou představu o tom, kam by to mělo ubíhat a pokud jsem měla, zapomněla jsem to.

Ale rozhodně chci ještě nějaké příběhy znovu začít a nejlépe znovu fanfikce s oblíbenýma skupinama.