Srpen 2017

Důležité rozhodnutí mé kariéry blogera

24. srpna 2017 v 15:35 My Boring Life

Tento článek je velice důležitý. Byla bych opravdu ráda, abyste si jej přečetli.

Platí to pro ty, co sem chodí už delší dobu nebo ty, kteří se zajímají o to, co na tomhle blogu je.




Jsem umělec, či ne?

21. srpna 2017 v 20:00 Considerations
Tenhle článek by se dal zařadit víceméně do dvou rubrik, které na mém blogu najdete. Jak do mého nudného života, tak i do úvah. Nad tématem, zda-li jsem umělec, jsem přemýšlela hodně, poslední dobou.

Za měsíc, co jsem tady nebyla, se omlouvám. Kdykoliv jsem sem chtěla jít, nakonec jsem si to rozmyslela a vyndala plátno s barvama a do pozadí si pustila záznam z Agraelova streamu. Nebylo to leností, jako spíše náladou. Měla jsem toho tolik, co bych napsala, až mě to odradilo a nebo jsem si začala opakovat tu větu, jestli má smysl tady stále být. O tom ale v jiném článku. Je tu jisté téma, které bych chtěla s vámi probrat, zda-li o tom vy ještě uvažujete.


Se svojí produktivitou snad nikdy spokojená nebudu. Jsem na sebe opravdu přísná a to je nejenom se školou, ale i v mých koníčcích. Napsala jsem si dost věcí, co chci za tychle prázdniny udělat. Přes polovinu jich je, ale to mě nijak neuklidňuje. S příchodem srpna jsem totiž zase trochu polevila, protože mě zasáhla dost silná deprese o mém bytí. Takže...žádná novinka.

Na knihy jsem skoro ani nesáhla. Přečetla jsem dvě a začala s třetí, což je v mém případě málo! Ale zase jsem dělala něco jiného. Šila jsem. Udělala jsem si hotový arzenál na nohy. Nádherný.
Pokud někomu z vás něco říká značka Deandri, tak možná tuší. Inspirovala jsem se totiž tím. Neudělala jsem podvazky ale z kůže, ale ze silných pruženek, které jsou alespoń pohodlné a pro mě levné.

Výsledek obrázku pro deandri garters

Na konci července jsem se vydala na Advík spolu s Danem a sestrou. O tom chci ale také napsat samostatný článek. I přes mojí antisociálnost, která o těchto prázdninách prudce stoupla to pro mě byl jeden z největších zážitků vůbec.

This picture....daaaamn! 📷: cosplayer.sk #cosplay #cosplayer #tew #theevilwithin #theexecutioner #ruvik #rubenvictoriano #keeper #psychobreak #theevilwithin2 #tew2 #sebastiancastellanos #survival #horror #game #bethesda #e3 #aydeepraysfordahmer #advik #advik2017

(já se tak nenávidím)


A nyní k mé "umělecké tvorbě".

Dost jsem malovala. Tvořila a říkala si, jestli vůbec se dám nazvat umělcem. Seznámila jsem se s jednou umělkyní, která to o mě říká. Pak jsem si prošla takovou depkou, že jsem si říkala, jestli skutečně jím jsem.

Už někdo vzal vaši identitu? Nebo jste alespoň měli ten pocit?
Máte sebe, svou identitu...nemáte ji rádi, ale pak přijde někdo, kdo vám ji vezme. I přestože ji nemáte rádi, vnitřně vás to deptá.
Já ten pocit mám.
Možná to zní dost povrchně a sobecky, což možná tak je, ale pluje mnou zvláštní závist na ty, co začali dělat podobné co já.
S příchodem nového TEW (přičemž i předtím jsem tvořila věci navazující na to) najednou přišlo pár holek, který začali dělat "svoje umění". Najednou mají neuvěřitelný úspěch. Pár z nich udělali i to co já a měli lepší ohlasy...vědělo o nich více lidí.
Přeju jim to. Je to krásný pocit, když někdo oceňuje to, co děláte. Rodina tohle nechápe....Neoceňují to, co dělám. (Fakt si teď připadám jako Stefano). Neměla jsem se ráda...pořád se nemám ráda. Ale pak přišly ony a vzaly mi to, co jsem dělala a dělám a najednou mě to štve.
Nevěděla jsem co mám dělat...pak mi napsal člověk, ke kterému vzhlížím, i přestože BVB neposlouchám tolik co kdysi.

Richard Villa...
Napsal mi na můj příspěvek, kde jsem něco podobného říkala. A to co mi řekl...
Mluvil pak se mnou o tom. Říkal, že ten pocit má stejný každý den. Každý den chodí kolem muzeí, kde jsou umělci, se kterými se on nikdy nemůže rovnat, ale musí to překonat. Nevzdává to.
K Richardovi vzhlížím. Kdybych měla možnost, jedu do jeho galerie a beru všechno. Skutečně jeho smysly pro detaily jsou úchavtné. Už ho neberu jako někoho, kdo většinou dělá pro BVB, ale jako umělce, který dělá víc než jen to.
Dost jsem o tom přemýšlela a nakonec si řekla, že si dám ještě šanci.

Výsledek obrázku pro aydeepraysfordahmer

Takže svoje představy a myšlenky chci vyjádřit i do něčeho jiného, než jen obrázků. Udělala jsem figurku. Sice jsem se trochu s panenkou sekla, ale její čas brzy přijde.
Co se týče obrazů, tak ty jsou tady...
Jsem na ně hrdá.

Související obrázek

Tenhle jsem dělala na začátku prázdnin. Jsem na něj hrdá. Nemaluju věci jen tak pro nic za nic, i přestože ten obrázek je původem od vývojářu TEW. Má to pro mě vnitřní význam. Ale o tom možná jindy, pokud byste stáli o to, abych napsala článek, který by nějak popsal to, co dělám.

Další dva jsem dělala minulý týden. Oba byli pro Danyho a najdete je na mám instagramu. Momentálně tam ty fotky jsou a sem je nějak dát nemůžu. Později se mi to snad povede.

Tady mi to chybí. Psaní článku byl můj zápal hlavně v době, kdy sem chodilo hodně lidí. Ty ohlasy a fakt, že to někdo čte a vyslechne mě, je skvělý, i když jsem v reálu sama uzavřený člověk.
Pokud tu někdo je a čte to, napište. Nemusíte dát svoje skutečné jméno. Stačí mi váš názor. Nějaké si vymyslete. Anonym a něco, ale tady na tomhle místě mi o názory jde.

Amsterdam aneb Praha s kanály, více lidmi a hromadou kol

21. srpna 2017 v 15:29 My Boring Life
Slíbila jsem článek, tak se svůj slib pokusím dodržet i přestože to ve mě se všechno mele....ta frustrace, únava a satanví co, ale to nechme na jindy!
Ale především jsem to slíbila už mnohem mnohem dříve. Měla jsem dost práce. Byla jsem docela produktivní. Ne tak jak bych chtěla, ale lepší něco než nic. (Ano, řekla jsem si že na sebe nebudu tak přísná a pochválím se alespoň za tu snahu nedělat svůj pohled na svět už tak dost pesimistický)

Pokud bych pro začátek tak nějak měla shrnout celý dojem musím říct, že to bylo senza! Jen tak se někam jako je Amsterdam nepodívám a bylo to skvělé. Ale bylo to už dlouhý. Museli jsme být téměř přes 12 hodin venku a když je všude taková hromada lidí a ještě slunce, já to opravdu pomalu ani nezvládala.
Ale to mi pořád nějak nezkazilo to všechno....
Radši začnu nějak od začátku pěkně....

1.den

Celý výlet nám zabral 4 dny, z nichž dva jsme byli v Holandsku.

Někdy kolem poledne jsem si zabalila nějaký ty potřebný věci, jako kreslení, knížku, stáhla si nový písničky do mobilu a tak. Tentokrát jsem si konečně stáhla In Flames...odkládala jsem to. Jsou super, pokud neposloucháte, berte!

Někdy v půl sedmý pro nás měl přijet autobus. Jenže patnáct minut a on nikde. Nakonec nám volal průvodce, že budou mít hodinové zpoždění, takže jsme tam čekali, já si četla, jedla toust se slaninou a bůhví čím ještě (byl výborný) a přemýšlela, jestli se mám předávkovat hořčíkem nebo ne.
Přijel, nasedli jsme a naše cesta vedla přímo do Plzně, kde jsme nabrali ještě další delegaci. No a pak směr Německo.
Cestou jsem si naposlouchávala In Flames a pak probírala s mámou téma "Stefano", přičemž jsme došli k závěru, že je Ital. A jsem si tím víc jistá....Jop...takže Stefano bude uječenej Ital určitě. Pičovole doufam, že jo...ten musí v posteli řvát.....počkat....co???
ehm....jdeme dál,...


2.den

Skoro jsem nespala. Nikdy jsem takhle nespala v noci cestou, protože jsem byla příšerně nadšená a tak. Noční cesty, poslouchání Rammstein, to jsou vzpomínky na tyhle věci a mám je ráda. Tady to bylo zvláštní...Už jenom jak na tom jsem, s únavou a tak...Nemám nálady někam jezdit poslední dobou. Jenže když to někomu řeknete, on se urazí (viz moje máma) a tak. Je to těžké...není v tom nic osobního. Cesty tam jsou vždycky dobrý, ale po nějaký době, když už jsem na místě, prostě chci domů. Tady to bylo zatím v pohodě. Ale byla jsem tak sklíčená v tom autobuse, že kdybych neměla svýho Ruvíčka (polštářek), tak umřu.
Takže jsem si ještě pouštěla Marilyna Mansona, pár soundtracků z TEW a snažila se nějak to všechno vstřebat a přečkat tu úmornou cestu. (Při každém poslechu verze Ordinary world na tew mi naskáče husí kůže)

Dorazili jsme do skanzenu, kde jsme samozřejmě našly ty slavné mlýny. Tam nám ukázali tvorbu dřeváků a nacpali jsme se tam nějakými těmi sýry. Na podobné věci si nepotrpím, ale ty sýry jsou fakt výborný!
Bylo to tam krásné. Všude jezdí s kolama, a protože je Holandsko prakticky rovná země, je to tam super. Ale co nás všechny naštvalo bylo to, že ten co nás vedl udělal zastávku ve skanzenu tak ani ne na hodinu a to bylo dost na nic. Ani, jistě, byl to zájezd do Amsterdamu, ale i tak.

Jaká je moje potíž?
Už zkrátka nejsem na dlouhé procházky a běhání venku. Stal se ze mě asociální člověk uzavírající se více a více do sebe. Tudíž, když jsme se dozvěděli, že kolem deseti hodin máme chodit po Amsterdamu, tak mě to trochu dostalo. Samozřejmě jsem objevila nová místa a bylo to něco jako kdyby jste procházeli Prahou s kanálama, ale člověka to unaví a mě třikrát tolik. Ještě ke všemu se sluníčkem....ne vážně, já ho nemám ráda.

Zní to dost, jako kdyby se mi ten zájezd vůbec nelíbil, ale naopak. Právě že to bylo i fajn. Ale znáte mě.

Někdy kolem osmé večer přijel autobus, který nás odvezl do malého hotelu, kde jsme přespali. Bylo to tam vážně super. Příjemný, útulný. Jakmile jsem si lehla do postele, usnula jsem a za celou noc se ani jednou nevzbudila nebo nepřetočila. Byla jsem tak příšerně unavená, že to ani nešlo.

3.den

Ráno jsme se vydali na snídani, která byla mimochodem naprosto skvělá. Bylo zajímavé jíst jiná míchaná vajíčka a musím říct, že nebyla špatná.
Brzy jsme museli balit a vydali jsme se do Haagu, kam jsem se opravdu těšila.
Jakmile jsme dorazili na místo...cítila jsem se dobře.
Nebylo to jako chaotický a přeplněný Amsterdam. Haag byl klidný, tichý, architektura byla pěkná. Ve všech ohledech téměř to bylo lepší.
Po hodině procházení nám bylo oznámeno, že půjdeme do muzea zmenšených městeček a tak. Na to jsem s mámou rozhodně chtít nechtěla. A pár dalších lidí také ne. Naštěstí to nebylo povinné a tak jsme se vydali na pláž.

A udělali jsme dobře. Byla to senzace. Říkala jsem si, že by udělali mnohem lépe, kdyby nás všechny vzali tam, ale do toho jsem jim kecat nemohla. Nějaký ten čas jsme strávili tam a pak jsme se museli vrátit.

Autobus nás odvezl zpátky do Amsterdamu. Dostali jsme se na bleší trh, uličku červených světel, obchodu s diamanty a pak jsme si dali kafe v jedné moc příjemné uličce. I přesto jsem netrpělivě čekala, kdy už budeme moct jet. Na neštěstí měl autobus odjíždět v jedenáct hodin večer, takže do té doby jsme museli být tam venku.
Čas jsme využili tím, že jsme se dívali v suvenýrech, kde jsem kromě sušenek a lízátek s trávou chtěla najít i něco inteligentního třeba pro Dannyho. Všechno mi ale přišlo strašně hloupí a tak jsem to nechala...

Poslední půl hodinu jsem si četla u vody a sledovala západ slunce. Pak už jen autobus a cesta započala.

Ten zájezd byl skvělý, ale na můj vkus moc uspěchaný. Mohli jsme chodit v klidu a ten čas využít lépe, ale místo toho nás hnal co nejrychleji kde se dalo a pak prostě řekl, no a padejte a dělejte si co chcete. Ztratíte se? Vaše věc...buďte tady a tam, i přestože nikdo netušil, kde to je.

Ale získala jsem ručně dělaný zápisník, takže to bylo bezva.

A líbilo se mi, jak se ke mě lidé tam chovali. Kdokoliv se na mě podíval, usmál se. Lidé se tam vzájemně respektovali nehledě na to, jak vypadali nebo odkud byli. To tady bohužel neznáme. Hold Holandsko je o dost napřed, musím říct. Jak s společensky, tak i třeba, co se týče potravin v obchodech. Když jsem byla v sámošce tam, nemohla jsem uvěřit, kolik zdravého jídla a kvalitního tam je. Tady u nás....no....Co víc bych asi tady chtěla...

Amsterdam, Netherlands