Duben 2017

Psychické zhroucení...

27. dubna 2017 v 22:46 My Boring Life
Nejprve bych začala asi dobrými zprávami, protože jsou kratší a než byste se prokousali tou horší částí tohoto článku, tak ležíte na klávesnici se slinou u pusy.
Ve středu nám mají zapojit neomezený internet. To znamená: Agraelus -> sledování Outlast, vydávání článků, stažení DLC k The Evil Within -> brzké dokončování The Engagement, případná lepší komunikace s Danem.
Kromě toho ve středu mám jít konečně na Body exhibition.
A grande finale....Prototype 3 confirmed!! ALEX PREJ ŽIJE!!! ALEC PREJ ŽIJE!!! ŽIJ KURVA ALEXI!!!!

*dlouze vydechne
Tak jo, už se uklidním a nyní se dostáváme k té horší části.

Už dost dlouho se mnou plujou dost hnusný myšlenky, stavy a celkově i pocity. Může se se mnou dít cokoliv, mohlo být v mém dosavadním životě cokoliv strašně super, ale prostě to nešlo.
Se začátkem letošního roku se to začalo zhoršovat...
Psala jsem o tom už jeden článek. Nevím jak dlouho to už je.
Prala jsem se s tím denodenně, měla dostatečnou sebekontrolu a prostě s tím neotravovala nikoho kolem. Nebo jsem se o to alespoň snažila. Naši toho mají už tak moc a moje sestra si prochází tou etapou života, kterou jsme si prošli všichni.
V úterý večer to na mě nějak začalo všechno padat. A ve středu dopoledne přišlo vyvrcholení všeho.
Takhle hrozně jsem se necítila ani nepamatuju. Měla jsem chuť ječet uprostřed hodiny. Abdul mi řekla, ať jdu okamžitě za profesorkou, protože to začínalo být fakt zlý. Nedokážu to pořádně popsat...
Každopádně jsem šla za profesorkou a požádala ji, jestli bych mohla o volné hodině odejít. Řekla mi že ano, tak jsem si řekla, že ty zbývající dvě hodiny ještě přetrpím. Jenže pak jsem se dozvěděla, že profesorka volala mamce a nakonec si pro mě přijel táta a odvezl mě pryč.
Do konce dne mě nenechal samotnou. Různě mě všude bral a mluvil se mnou. Dozvěděla jsem se hodně věcí a zároveň jsem byla ráda že se mnou takhle otevřeně mluví. Jenže v tom stavu jsem nemohla absolutně víc pobírat. Pořád jsem byla unavená a chtěla jsem být hlavně sama.
Dneska a zítra zůstávám také doma, protože to mamka nechtěla riskovat. Dohodli se prostě na tom, že mě pošlou k psychologovi, ať se mi to líbí nebo ne.

Nechci tu říkat všechno....Jsou věci, co si odnesu do hrobu. Nikdo nedokáže pochopit to, co cítím a jak věci vnímám. Není to žádné moje hloupé nebo slepé přesvědčení, ale je to pravda. Nemůže to nikdo pochopit....
Za ten výbuch se ale nesnáším. Doteď všechno šlo v pohodě. Nikdo nic neřešil....a prostě jednou na člověka něco padne. Na někoho to má větší vliv a na někoho zase ne. Na potvoru zrovna já patřím k té první skupině. Ale jakmile to prostě řeknu a svěřím se, tak to najednou všichni řeší. Tohle ale nemá cenu řešit.
Já cítím, že budu zase normálně fungovat. Že to bude zase v normálních kolejích, ale musejí mě nechat na pokoji. Nepotřebuju nikoho, aby mi pomáhal. Dokážu se s tím prostě poprat sama a cítím, že to zabírá. Pokud se mi někdo do toho bude vměšovat, může se to podělat víc a nedej bože, co dalšího by se mohli lidi kolem mě dozvědět. To nehodlám riskovat....
Naši si myslí, že to je tím, že nemám přátele. Že už si s nikým nepíšu, ani s Brutusem ani Hnususem a že nechodím ven. Že ani netuší, co vlastně dělám, když jsem zavřená v pokoji.
Ano, asi trochu ano. Ale jak znám Brutuse, ta mě pošle někam s mýma náladama. Vlastně se jí ani nedivím. Koneckonců, kdo by na to měl nervy se se mnou o tom vybavovat. Takže jsem si našla způsob, jak se někomu vymluvit. *podívá se přes rameno na skříň
Dostávám se do nálady psát TNO, takže určitě čekejte další díly. No a chci dokončit svoje anatomické nákresy a pustit se do panenky. Když se mám dát do kupy zítra, tak pořádně. Dokončit nákresy, začít panenku, začít číst. Dlouho jsem nečetla...Chci číst. Ale lidi z depresema tuhle situaci pochopí. Moment, kdy byste dělali všechno, ale nejde to...prostě to nejde.


Lobotomie: Omyl nebo zázrak

24. dubna 2017 v 9:44 Considerations
Pokud se zde na tomto místě nachází lidé s podobnými zájmy, tak zřejmě vědí nebo jen i tuší, co je to lobotomie. Pro ty, kteří to netuší, tak lobotomie je neurochirurgický zákrok, při kterém se přeruší v mozku nervová vlákna spojující mozkový lalok s ostatními částmi mozku, což se provede většinou neznámějším způsobem, frontálně, jehlicí těsně nad oční bulvou přes oční jamky. Pravděpodobně jste už někde tohle viděli, nejčastěji v hororech a tak.
Výsledek obrázku pro lobotomie

Lobotomie mě zaujala už dříve, ale teprve nedavno jsem se o ní začala zajímat trochu více. Četla jsem hodně článků, informací a snažila se toho pobrat co nejvíce. Moje "znalosti" v tomto směru nejsou stále nic moc, ale v historii se orientovat přeci jen dokážu.
K tomuto článku mě vedla jedná zásadní otázka. Jestli je lobotomie skutečně tak strašná, jak se dozvídáme z filmů a knih. A pokud ano, proč se teda vůbec v medicíně užívala.
Při svém pátrání jsem se setkala s dvěma typy článků. Jedni psali o tom, jak byla lobotomie skvělá a jak pomohla opravdu mnoha lidem. Pak jsou tu ovšem ti, kteří touto metodou opovrhují a píšou o ní jako o jednom z nějvětších omylů medicíny. Právě na tohle jsem se zaměřila.
Oficiálně se uvádí, že lobotomie byla oficiálně poprvé provedena portugalským lékařem Antóniem Egazem Monizem, což je pravda. Zákroky jí podobné se už ale objevili v 90. letech 19. století, kdy se poprvé snažil Gottlieb Burkhardt vyléčit pacienta zásahem do mozku tím, že odtranil část mozkové kůry.
Další podobné pokusy nastaly v roce 1890 německým vědcem Friedrichem Golzem, který provedl chirurgický zákrok na psech tím, že jim odstranil spánkový lalok. Chtěl tím snížit jejich agresivitu a stalo se tak. Ale psi nebyli úplně pasivní, ale vykazovali aktivní paralýzu.
Nějakou dobu se metoda nezkoumala, až začátkem 20. století, kdy došlo k výraznému počtu lidí v léčebnách. V roce 1935 doktor John Fulton odtranil chirurgicky přední laloky u agresivních šimpanzů. Po zákroku byli klidní a nevykazovali žádné poškození paměti nebo mentální abnormality. U některých právě naopak, stali se více učenlivý.
Dostáváme se k doktoru Monizovi, který se inspiroval právě Golzem a provedl podobný experiment, přímo na lidech.
Výsledek obrázku pro lobotomie

Jeho první pacientka byla třiašedesátiletá žena, která trpěla těžkými depresemi, úzkostnými stavy, paranoidními představami a podobně. Moniz provedl provedl zákrok injekční stříkačkou s alkoholem, který měl přerušit nervová spojení. V tomto případě se ještě nebavíme o transorbitální lobotomii (nad okem) kterou známe, ale její předchůdce. V tomto případě byla injekční stříkačka zavedena dvěma otvory vyvrtanými v lebce. Po operaci pacientka přestala úzkostné stavy pociťovat s stejně tak paranoiu a roztěkanost. Její inteligence a chování nebyly narušeny.
Přišly další pokusy na pacientech. Část z nich odoperoval injekcí s alkoholem a část leukotomem (speciální skalpel pro provádění lobotomie). Z dvaceti pacientů bylo pomocí lobotomie sedm zcela vyléčeno, sedm pociťovalo částečné zlepšení a zbytek zůstal beze změn.
Lobotomie se dostala do Ameriky, kde se jí ujali dva chirurgové, Walter Freeman a James Watts. Ti právě zavedli metodu kterou známe, čili prováděnou ostrou jehlicí zaváděnou nad oční bulvou. U této metody zaznamenali podobné výsledky, jako Moniz. Ten dostal za objevení lobotomie Nobelovu cenu.
Do této chvíle zní lobotomie jako celkem dobrá věc, ale nyní se už někam dostáváme. Ne vše vždy může být perfektní.
Výsledek obrázku pro lobotomie

Oblíbenost lobotomie značně stoupla proto, protože byla velice levná. Hospitalizace pacienta by vás stála opravdu hodně, ale lobotomie, která trvá jen pár minut vás třikrát levněji. Byla to snadná příležitost poslat na ní příbuzné, kterých se rodina chtěla "zbavit", neposlušné děti a podobně. Dokonce začali posílat lidi i s tím, když měli jen kašel a podobně. Hlavně levné a rychlé. Špatné bylo na tom i to, že se Freeman moc nezaobíral pacienty a prostě provedl zákrok. Lobotomie měla vedlejší účinky, které jsou právě ve filmech známé.
U pacientů se vyskytly epileptické záchvaty, ztráta osobnosti a emocí, v některých případech smrt.
Lobotomie se šířila a prováděla rychle v Americe hlavně díky Freemanovi, který cestoval a za den prováděl třeba i 25 operací. Ovšem neprováděl ji nějak výrazně sterilně, s rouškou a podobně. Tím také zajistil lobotomii špatnou pověst. S příchodem antipsychotik lobotomie značně klesla. Ta poslední byla provedena ve Francii roku 1986.

Související obrázek

Takže zde je stručná historie a popis lobotomie.
Pravděpodobně budou názory opět různé a individuální. A asi si i říkáte, jak mohl Moniz za něco takového Nobelovu cenu dostat, ale to není tak úplně špatně.
Můj osobní názor na lobotomii není tak zlý.
Její objev byl dalším velkým krokem v medicíně, o což se Moniz právě zasloužil. Skutečně pomohla hodně lidem, ale i ona měla své špatné stránky a je dobře, že se to časem zjistilo.
Walter Freeman sice zavedl snadnou transorbitální, ale zase mi přijde, že on byl spíše tím, kdo z lobotomie udělal negativní výraz. Provádění lobotomie, jako kdyby to byl cirkus a různě cestoval. Jeho přístup k nim, že je více neprověřili a provedl ji prostě hned a bez výzkumu, bez očištěných sterilních nástrojů. Kromě toho i přístup lidí, kteří tam posílali kde koho i za účelem se některých příbuzných zbavit a zklidnit je snadným a rychlým zákrokem. Jak ale lidé mohli vědět, že by to mělo takové účinky. Špatnou pověst lobotomii právě zajistil Freeman svým přístupem.
Tak či tak by se časem lobotomie asi přestala užívat jen s příchodem antipsychotik a většímu zkoumání.
Takže vlastně nebyla tak úplně špatná, ale zase ne dobrá…
Ale v medicíně bylo hodně takový případů. Stále se učíme, což?

Without internet

21. dubna 2017 v 9:33 Considerations
Bůhví jak dlouho to tu je opuštěné.
Mám mluvit jako o temné době, když nemám internet? Ne, ani tak úplně ne. Sem tam nějaký ten bytek dat se najde, ale jinak jsem závislá především na školní wifi a studovně.
Ta doba, kdy jsem tu nebyla, mi postačila k tomu, abych se zamyslela nad tím, co to v dnešní době znamená, když nemám internet.
Je to něco, bez čeho se neobjedneme. Když si vzpomenu, jak tomu bylo před pár lety, tak jsme se během té doby staly na něm tak závislí. Nejen pokrokově, kdy se dnes všechny firmy a lidé dorozumívají přes emaily nebo dokonce messenger a jiné podobné aplikace, ale i moji vrstevníci a mladší. Dnes byste našli málo lidí, kteří nemají instagram. Ne zas tak málo, ale rozhodně znáte dost lidí, co ho má.
Když se podívám, v čem jsem byla omezena já:
- Nemohla jsem vydávat články, tudíž mě poněkud opustila povinnost psaní povídek. To ale neznamená, že pro vás nemám TNO
- Sledování Agraela, už ani nemám abstinenční příznaky, ale dost mi to chybí a koneckonců ani ne za týden má vyjít nový Outlast. Těším se na něj už od Whistleblowera, protože prostě já věřila, že vyjde
- Čtení povídek a jiných blogů, ani netuším, jaké to je číst blog. Pomoc
- Studium, sledování známek na bakalářích, v tom jsem byla a pořád jsem dost omezená, protože mi bakaláři nefungují. Ale co se týče učení, tak nejsem zase takový lempl, abych si všechno dohledávala na internetu
- Pošta, chci si už pár týdnů objednat pár věcí z Ameriky a nemůžu, protože nemám internet. Zatím to není tedy akutní, takže jsem v klidu
- Sem tam nějaké informace čistě z mé zvědavosti, jako třeba co se týče mých oblíbených skupin, umělců, knih, her, jestli byl Ruvik podělanej, když po něm vystřelil Leslie, transorbitální lobotomie....znáte to
- Cosplay, já a sestra nemůžeme tak úplně na tom pracovat a štve nás to. Musíme si objednat a sehnat dost věcí a já si chci zjistit, jak udělat plášť. Hrozně moc ho chci
- Sdílení mé tvorby, to není tak úplně podstatný, pro někoho, ale když jsou lidé, kteří o to stojí, je to potom jiné

Určitě je toho víc, ale nedokážu si třeba na něco vzpomenout. To mě ale přesvědčilo o tom, jak moc na tom všem závislá jsem. Během té doby jsem se naučila všechny tyhle věci kompenzovat, některých se zbavit úplně.
Nechybí tam náhodou komunikace s lidmi? hehe....no.....moc ne. Dobře, to bych asi lhala, ale já našla cesty, jak některým lidem napsat a dorozumívat se s nimi.
K tomu se ale nyní dostávám.
Když si tímhle způsoběm nepíšete s lidmi, nejste na sociálních sítích a neházíte o sobě info každou hodinu, najednou doslova přestanete pro ty lidi existovat. Je to neskutečně frustrující a depresivní. Vlastně jsem svým způsobem přestala existovat a pochybuji, že někomu chybím.
Je to dobře nebo špatně?
Spolužačka ze třídy mi mnohdy píše kvůli úkolům a když najednou druhý den přijdu do školy, ptá se mě, proč jsem jí ignorovala. A já jí bohužel prostě musím oznámit, že mě to mrzí, ale nemám internet. Ona zrovna to pochopí, ale jsou lidi, kteří se na mě podívají výrazem naprostého ohromení a nakonec znechucení. Ano, s někým takovým se setkávám a věřte mi, že s mým problémem je těžké nevzít tu židly a nepraštit ho po hlavě.
Tím, že jsem "přestala existovat" jsem přišla o nějaké přátele. Pak je tu ještě jeden důvod, proč, ale ten je můj osobní a říkám tomu: odlučování se od společnosti. Nesnáším mnohdy, když mě lidé berou jako samozřejmost. V minulosti jsem jednoho člověka málem zabila za tohle a to si nedělám legraci. Ale do jisté míry vás lidé přestanou nakonec brát a nejste pro ně nic. Je pro ně snažší si psát zadarmo přes messenger, než utrácet peníze za SMS zprávu nebo telefonování. Je to jiné, pokud se s nimi stýkáte pravidelně a jsou to spolužáci nebo tak, ale v jiných případech to je poněkud těžké. Někteří v mém případě ani netuší, že nemám internet a prostě si řeknou, že to se mnou už zašlo až tak daleko a vymažou si mě ze života a jdou dál.
Jsou chvilky, kdy mě to opravdu mrzí. To, že jsem se odloučila i sama se svým přístupem i to, jak lidé vzali mojí nepřítomnost v internetové síti. Ale častěji se vyskytují ty momenty, kdy už mi je to vlastně jedno. Lidé ke mně přistupují takhle? A proč bych se jich měla teda doprošovat? Nepotřebuju je...
Tímto došlo k tomu, že za mnou přišla mamka, vážně se na mě podívala a řekla, že si musím najít přátele. Další den mě viděla, jak se dívám z okna na bývalé přátele, jak jsou spolu venku a řekla mi, že brzo to přijde taky a že si najdu kamarády a budu chodit ven.
Bylo to jak z nějakého depresivního filmu se na ně dívat....Cítila jsem se najednou hrozně sama.

Člověk si časem dokáže najít vlastní zábavu. Tedy alespoň já jsem to dokázala. Kreslím, začala jsem se sama učit anatomii....Možná existuje někdo, kdo je na tom fakt zle, ale zase si nemyslím, že by to došlo až do takového extrému.
Případ, který je tomuto trochu podobný a který bych mohla popsat, je moje sestra. Nemá nic na práci. Nic nedělá a nic jí nebaví. Je v pubertě, brzo jí bude 13 a když nemá internet, jediné, co dělá, je že spí nebo poslouchá muziku a to je asi všechno.
Vysvětlovat jí něco nebo se jí snažit zabavit je jen ztráta času. V tomhle věku máme svojí hlavu všichni a časem na to přijde sama.
Co je účelem úvah? Rozebírat jen nějaké téma. Nemusíte nutně dojít k nějakému závěru, a to jsem udělala. Pobrat si to musíte sami.
Samozřejmě bych byla ráda za váš názor, ale to bych asi chtěla moc....Nebo mi dokážete, že se ve vás mýlím?

The New Order - 8.část

20. dubna 2017 v 9:06 Stories
Konečně jsem se zase k tomu vrátila!
Jaj!
Brzy čekejte další články...
Neděste se toho jak krátké to je. Je to tak nějak na rozjezd. Části budou brzy mnohem delší.