Madness: Redemption - Epilog 2

6. března 2017 v 8:42
Epilog je rozdělen na dvě části, protože je tak dlouhý, že ho nemohu publikovat :D





Polkla jsem, když jsem dopis dočetla a znovu si stírala slzy, co mi tekly z očí. Ashley se na mě celou dobu díval.
,,Jsi v pořádku? Od koho to je? Co se stalo?" zeptal se.
Tak strašně to bolelo. Příšerně. Mám mu to všechno říct? Mám mu říct, co se stalo? Zvedla jsem hlavu, zavřela papír a pevně ho objala. Některé věci je lepší nevědět. Ale svému bratrovi lhát nemohu.
Začala jsem...
Mluvila jsem dlouho...Do podrobna...Celou dobu se na mě díval a bedlivě poslouchal. Mluvila jsem celou dobu, co jsme se šli projít.
A když jsem to vše zakončila tímhle dopisem, podíval se mi hluboce do očí. Byla v nich vidět vděčnost. Srdce mi bušilo, když se tak na mě díval. Měla jsem strach, co řekne. Bála jsem se, že mi neuvěří, že dostane vztek nebo že propadne čirému zoufalství.
Ale on se usmál. Upřímně.
,,Mohla sis to odnést do hrobu, ale řekla jsi mi to..." vydechl.
Jak se musel cítit po tom, co se dozvěděl, že má nevlastního bratra. Že naše matka měla starý život, který na ní něco zanechal a který před námi ukryla. Že smrt Gerarda nebyla náhoda...
,,Já vím, že to je hrozně těžké..." zašeptala jsem. ,,Ale já...ty si pravdu vědět zasloužíš. Šel jsi do toho se mnou..."
Místo toho mě vzal do náruče. A po chvilce mlčení mi řekl:
,,Budu se s tím muset vyrovnat. Ale i já sám si pamatuju, jak se na tebe mamka dívala, když jsi se narodila. V srdci vím, že nás měla ráda, ale byli chvíle, kdy jsem v ní viděl zvláštní stín. Tohle to vysvětluje. Před minulostí neutečeš, ale ona se neměla za co stydět. Měla nás ráda..."
Usmála jsem se a cítila jsem, jak i on.
,,Popravdě..." řekl, když jsme šli zpátky domů a začal padat sníh.
,,Mrzí mě, že jsem Rubena nemohl poznat..."

...

Věděla jsem, že sním.
Ležela jsem na zádech na mrtvé louce, ale žádnou krev jsem necítila ani nebyla kolem mě. Žádná temná mračna nebo výkřiky hrůzy. Sedla jsem si. Měla jsem na sobě černé šaty jako vždy. Instinkt mě navedl dál a dál po louce, až se začala scenérie měni a já najednou stála uprostřed pole slunečnic. Předemnou se zjevili dvě postavy. Muž v bílé kápy a dívka v mém věku s rudými šaty a černými vlasy.
Přišla jsem až k nim. Pálili mě oči.
,,Kéžby to takhle nedopadlo..." vydechla jsem a cítila, že slzy brzy přijdou.
Laura se usmála.
,,Osudu neutečeš...Ale mě mrzí, co jsem ti během těch let způsobila." řekla krásným čistým hlasem.
Ruben vypadal zachmuřeně, ale jen jsem se na něj podívala a pousmála se.
,,Udělala bych to samé. Víš to..."
Úsměv mi oplatil.
,,Ale...já...nesetkala jsem se s vámi nikdy pořádně, ale přesto mám pocit, že vás znám celý život. A teď odcházíte..." zašeptala jsem.
,,Protože jsme s tebou vždycky byly." odpověděl Ruben. ,,Věříš v osud?" zeptal se najednou.
Netušila jsem sama, jestli v něj věřím či ne. Můj pohled odpověděl za mě a on jen řekl: ,,Po tom všem já zřejmě ano."
,,Ale setkáme se, že ano?"
Tentokrát promluvila Laura. ,,Musíš žít svůj život. Ovlivnili jsme ti ho už dost. Ale jednou se zase setkáme. A ty se setkáš i s tvým kamarádem. I s rodiči."
,,Viděla jsi je?" zeptala jsem se s očekáváním.
Přikývla.
Pohlédla jsem k zemi a v duchu si řekla, že už nebudu plakat. A když jsem zase zvedla hlavu, oba byli pryč.
Procitla jsem a zjistila, že jsem usnula v křesle. Ospale jsem se rozhlédla kolem sebe a zamžourala na vázu stojící na stolku předemnou. Bylo v ní několik krásných slunečnic. V tomhle období?
Ale na to jsem nakonec nemyslela. Jen jsem se usmívala. Cítila jsem se najednou volná. Volnější než kdy předtím.
Život se mi teď změnil a byla jsem pevně rozhodnuta, že nezklamu ani rodiče, ani Rubena, ani Lauru, ale hlavně ne Ashleyho.
Po tom všem to pro mě bylo jako vykoupení. Byla jsem volná. A poprvé za těch tolik let jsem si byla jistá jednou věcí, že blázen nejsem. Šílenství bylo pryč. Pro nás pro oba.
Byli jsme volní...
Já byla volná...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama