Madness: Redemption - Epilog

6. března 2017 v 8:41 |  Stories
Epilog Madness 2 je zde.
Nebudu lhát...bavilo mě to. Fakt mě bavilo to psát, ale i vy musíte říct, jestli vás to bavilo číst, popřípadě jestli proti tomu máte nějakou výčitku nebo tak. Klidně to napište jen mě do zpráv autorovi nebo na blog anonymně, pokud nechcete, abych věděla kdo jste.
I přesto těm, kteří zde setrvali až do konce a za těch posledních pár týdnů mě neodsoudili za to, co jsem sem napsala o sobě a tak....děkuji vám.

Dnes očekávejte další teaser na novou povídku, kde najdete oficiální název.
A zítra očekávejte úvahu!




Mé kroky se nesly rušnou chodbou hlasitěji, než obvykle. Možná proto, protože jsem se na ně soustředila více než bych měla. Kráčejíc chodbou jsem rukou nahmatávala ovázaná zápěstí a neslyšně zaúpěla pokaždé, když jsem jej sevřela moc.
Kolem mě pobíhali lidé v civilu i menší zdravotní sestry v bílých uniformách. Za posledních pár let byla tahle nemocnice nejpřeplnější. Mnoho lidí v Beaconu po obrovském požáru zemřelo a hodně jich bylo zraněno. Poté, co jsem upadla do bezvědomí jsem se probudila v této nemocnici, ovázaná v obvazech. Zděsila jsem se, ale nakonec zranění nejsou tak vážná a pro mojí úlevu mi vlasy zůstaly.
Dosedla jsem na volnou lavičku a rudé vlasy si zastrčila za ucho. Brašnu jsem odložila na volné místo vedle sebe a čekání jsem strávila okukováním staršího muže naproti mě, jenž si četl v denním tisku Krimson city. Hned na titulní stránce byla děsivá fotografie Beacon Mental Hospital.
Stále se zjišťovalo, co způsobilo tak smrtící a obrovský požár. Většina se domnívá, že selhalo něco ve strojovně a svým způsobem měli pravdu. Co se ale stalo ve skutečnosti, to je pro obyvatele tohoto města záhada. Mnohá těla byla téměř spálená na popel. Tak moc, že ani nešlo je identifikovat. Nevěděla jsem tedy, jestli našli Ruvikovo a Gerardovo tělo. O Ruvikovi nikdo neví...Ale o Gerardovi bylo už jasné, že nepřežil.
Ashley ke mě hodinu poté, co jsem se probudila, přišel. Vypadal, jakoby nespal celou noc a byla to nakonec i pravda. Řekl mi, co se stalo s Gerardem. I přestože jsem to věděla dříve než on a jako jediná věděla pravdu, jak se to doopravdy stalo, propukla jsem v pláč. Ashley se mnou zůstal do konce návštěvních hodin. Stavili se i ostatní, podobně zničení jako on. Nedokázala jsem tomu pořád uvěřit...Nebyl to sen...Gerard byl mrtvý.
Můj zájem se ale přesunul později jinam. Musela jsem zjistit, jestli jsou v pořádku. V Boha jsem nevěřila nikdy...ale i přesto jsem se modlila, aby byly v pořádku. A teď? Teď, poté, co mě propustili s tím, že budu v pořádku, pokud si budu měnit obvazy a nechám zranění alespoň trochu zacelit, sedím opět zde a čekám na to, až z místnosti, před kterou jsem seděla, vyleze doktor, kterého jsem viděla skrze žaluzie uvnitř.
Jeho silueta se přesunula ke dveřím a on z nich vyšel ven. Ihned jsem vstala, brašnu popadla a těsně, než jsem vkročila dovnitř, si urovnala pečlivě vlasy, abych pak zjistila, že to je vlastně k ničemu. Byla jsem jako mumie...tohle vlas nespraví. Všechny negativní myšlenky týkající se mého vzhledu jsem vypustila a konečně překročila práh dveří. Bylo to jako vstoupit do klidnějšího světa. Pohled mi sjel na chlapce se zrzavými vlasy, sedícího na lůžku. Oči měl sklopené k sešitu, jenž jsem si pamatovala z našeho prvního setkání a jakmile zjistil, že zase někdo přišel, zvedl hlavu a jakmile zaostřil a podíval se pozorněji, jeho výraz se ze znuděného změnil na překvapený a šťastný...Vlastně, štěstí bylo slabé pojmenování proto, co jsem v jeho očích viděla. Zahřálo mě u srdce a polila mě úleva, že je v pořádku.
,,Amber!! Panebože, jsi...jsi..." zakoktal a chtěl se zvednout z postele. Gestem jsem mu naznačila, ať leží a on poslechl.
Nevěděl, jestli má skutečně říct "v pořádku", když mě spatřil. Ale na tom mi nezáleželo. Vykročila jsem k němu a usmála se.
,,Robbie, spisovatel." řekla jsem jen tiše. V duchu jsem si začala nadávat za to, jakou větu jsem plácla takhle na začátku. Chtěla jsem toho říct tolik, ale nevěděla jsem jak začít nebo jestli to nevyzní divně. Chtěla jsem mu říct jak jsem nesmírně ráda, že je v pořádku a očividně bez vážných zranění.
,,No...." začervenal se. ,,V budoucnu snad ano."
Věnovala jsem mu další úsměv a posadila se na židli vedle něj. Chvíli jsme se na sebe dívali a on se v rozpacích zeptal: ,,Jak ti je?" O Gerardovi nevěděl a ani jsem mu to teď říkat nechtěla.
,,Není to poprvé, co se mi tohle stalo. Budu v pořádku...Ale jizvy budou vidět více než předtím. Ale zase ne tolik..." usmála jsem se smutněji. Jizvy budu mít, ale ne takové, jaké měl Ruvik.
,,I přesto jsem rád, že tu jsi. Když jsi zmizela, měl jsem starost."
Zamrkala jsem. ,,Kde jsi vlastně byl, když k tomu došlo?" zeptala jsem se jen z čisté zvědavosti a přemýšlela, jak rychle se musel z Beaconu dostat.
,,V té době za mnou přijela sestra a šli jsme na procházku po zahradách. Když jsme zjistili, co se děje, utekly jsme druhou stranou."
Přikývla jsem, ale pak se zarazila a zamrkala.
,,Jak to myslíš, že jsi se šel projít? Já myslela že..." ani jsem větu nedokončila a on vycenil zuby v zářivém úsměvu.
,,Dělám větší pokroky. Tímhle tempem budu za půl roku doma." on na to.
Polila mě ještě větší vlna štěstí, ale pak náhlý smutek. Robbie opustí léčebnu. Už je téměř zdraví, ale...jak to bude dál? Musel si všimnout mé zaraženosti a naklonil se ke mně.
,,Moje sestra bydlí v Londýně. Je tam škola, do které bych chodil." řekl a ve mě se zase vzbudla jiskřička naděje.
,,Studuju tam taky..." odpověděla jsem.
Znamenalo to, že naděje na to se scházet pořád je.
,,Na jednu stranu došlo k obrovskému neštěstí...ale na druhou jsem tak neskutečně rád. Budeme se scházet, že jo? Neopustíš mě, že ne?" řekl a svraštil obočí.
Pousmála jsem se. ,,Jistěže ne..."
Znovu se jeho radostný výraz vrátil. ,,Jsme přeci přátelé. A navíc...pořád chci dokončit tu báseň o tobě."
Zamrkala jsem. ,,Přátelé." zašeptala jsem pro sebe. ,,To se mi líbí." Byla to pravda.
,,Jsi víc než moje kamarádka. Jsi moje jediná a nejlepší kamarádka. Nikdo se se mnou takhle tolik nebavil jako ty. Jsi pro mě takové...jak jsem to říkal?" Přimhouřil oči a při přemýšlení luskal prsty.
,,Světlo ve tmě?" vydechla jsem tiše a z těch slov mi naskočila husí kůže a oči pálili slzami, jenž se do nich hrnuly.
,,Ano!" zvolal nadšeně.
Oba jsme se zasmáli. Našla jsem si kamaráda. Opravdového přítele. Ale dneska jsem se chtěla setkat ještě s někým jiným...

...

Trvalo mi přes deset minut, než jsem našla správnou chodbu. Situace tady byla přímo chaotická. Nemocnice se ale sama nabídla, že poskytne pacientům z Beaconu zázemí a dokonce se přihlásili i dobrovolníci, kteří pomáhají. Bylo tedy těžké se tady vyznat a najít vůbec kohokoliv. Od trochu nepříjemné starší zdravotní sestry jsem se dozvěděla místnost, kde by se ona osoba mohla nacházet a já se tím směrem vydala dřív, než mi ukousla hlavu za to, že jí přerušuji uprostřed práce.
Zatímco tam, kde byl Robbie, bylo rušno, tady byl až zvláštní klid. Vkročila jsem do pokoje několika pacientů, z nichž většina spala a další mi věnovali krátký pohled. Očima jsem přeletěla všechny tváře a hledala malou dívenku. Jedno lůžko bylo ale prázdné. Bylo vidět, že na něm někdo byl, protože přikrývka byla rozhozená. Přistoupila jsem k němu blíž a našla v nich panenku s rudými šaty a černými vlasy. Vzala jsem ji do ruky a chvíli si ji posmutněle prohlížela. Tohle ale nebyla Laura....tohle byla Alison.
Hořce jsem se zasmála nad tou ironií, jak jsem si tyto dvě "osoby" mohla splést. Panenku jsem položila tam, kde jsem ji našla a rozhodně se vydala ven z pokoje. Dalo se čekat, že tu nebude. Ale snad měli mít nějaký dozor...
Rozhlédla jsem se na obě strany a pak se vydala do té chodby, kde nikdo nebyl. Nemusela jsem ani nad tím moc přemýšlet, kudy se vydat. Nehleděla jsem ani tolik na to, jestli chodím potichu nebo ne. Kvapně jsem se hnala chodbou...
Do dveří, které byly vlevo pár metrů za mnou se ozvala tichá rána a potom zašustění. Zastavila jsem se a rychle ohlédla. Dveře byly malé na to, aby za nimi byl nějaký pokoj nebo sál. Na nich bylo malým písmem napsáno "sklad" a já se pousmála. Vzala jsem za kliku a pomalu otevřela, abych dotyčnou za nimi nevyděsila.
Dostala jsem se do malého skladu s úklidovými prostředky. Na policích ležely různé hadry nebo přípravky a o ně opřená košťata, smetáky a podobně. Pohled mi sjel ihned k zemi, kde ležely plastové kýble a i přes špatné světlo jsem viděla malou schoulenou postavu, která na mě upírala obrovské šedivé oči.
,,Máš jeho oči...." zamumlala, jakmile mě spatřila a zírala do nich jak na zjevení.
Nadechla jsem se a potlačila smutné povzdechnutí.
,,Ale nejsou tak špatné, jako byly kdysi..." řekla nakonec a víc se narovnala. Měla na sobě stejný úbor jako když jsme se poprvé setkaly. Vedle ní ležel malý deníček.
Nic jsem neřekla. Vkročila jsem do tmy, rozsvítila světlo a dveře za sebou zavřela. Pak jsem se vedle ní posadila. Nijak neprotestovala a zvědavě si mě prohlížela.
,,Bolelo to?" zeptala se opět.
Pousmála jsem se. ,,Už ani nevím..." odpověděla jsem. Byla to pravda...Nevím jestli to skutečně bolelo tolik jako poprvé. Připadalo mi, že jsem si na spáleniny zvykla.
,,Vracíš se do Londýna?" zeptala jsem se po chvilce ticha a ona přikývla.
,,Není náhoda, že jsi mě našla, že ne?" zeptala se najednou tichým hláskem. Zavrtěla jsem hlavou.
,,Proč jsi mě hledala?"
Naklonila jsem se k ní blíž a podívala se jí do očí. ,,Protože jsem měla starost, jestli se ti něco nestalo."
Po vyřčení téhle věty jsem si uvědomila, že má na obličeji pár škrábanců zalepené náplastí a sešitou ránu na hlavě. Jinak vypadala celá. Alespoň tak.
,,Mě?...." zašeptala a mnula si ruce.
Přikývla jsem a hodila si brašnu do klína. Rozepla jsem si a zašmátrala v ní, dokud jsem nenahmatala měkkého plyšového králíka. Vytáhla jsem ho. Jakmile si ho všimla, usmála se.
,,Toho znám!"
Pousmála jsem se také a podala jí ho. ,,Vem si ho..."
Zamrkala a vzala ho opatrně do rukou, jakoby to byl nějaký klenot. Prohlížela si jeho růžové a černé pruhy, mašle a dlouhé uši a křížky na místo očí. Netradiční plyšák pro dítě...ale měl obrovskou hodnotu...větší, než jsou peníze.
,,Proč?" zašeptala jen a podívala se na mě.
,,Je to důkaz přátelství." odpověděla jsem. ,,Chci, aby jsi ho měla...a nezapomněla na to, že jsme se viděli. Nezapomněla na to, že máš v životě naději..."
,,Nebude ti ho líto?"
Zasmála jsem se. ,,Možná...ale budu vědět, že je ve správných rukou. Že ty dáš pozor na něj a on na tebe."
Vstala jsem a vydala se ven.
,,Já nikdy neměla kamarádku..." ozvala se. ,,Já ani pořádně také ne." já na to. ,,Časem přijdeš na to, že přátelství není jen o tom, že s někým trávíš až příliš mnoho času. Pravý přítel je ten, který tě vždy přijme a pomůže ti..ať se děje, co se děje."
Znovu jsem se za ní otočila. Dívala se na mě s obdivem a uchvácením v očích a králíčka k sobě tiskla.
,,Ty...ty...přijdeš...že ho? Ty se vrátíš!...navštívíš mě....že jo?" vzlykla, jakoby si myslela, že odcházím navždy z jejího života.
Dřepla jsem si k ní a usmála se. ,,Slibuju...Navšítívím tě. Dávám ti mocný slib."
,,Já si ho vzít nemůžu....ale....chci, aby si za mnou chodila...a za ním taky. Pohlídám ti ho...jednou si pro nás oba přijdeš, že je to tak?" zeptala se nyní s větší vírou než předtím.
Natáhla jsem ruku a uchopila její. Ani sebou necukla. ,,Přísahám na svůj život, že si pro vás přijdu, Cassie."
Její ruka sevřela mou a než jsem se nadála, padla mi kolem krku.
Po nějaké době, co jsme tam obě seděli a nezajímalo nás, co se děje kolem, jsme se nakonec sebrali a já odvedla Cassie zpět do jejího pokoje, kde mi slíbila, že nikam neuteče. Zahrabala se do peřin a já se vydala ven.
V chodbě jsem se prosmýkla kolem hloučku lidí a z dálky zaznamenala člověka, na kterého bych málem úplně zapomněla.
Jakmile si mě Jimenez také všiml, znervózněl. Ale teď nebylo cesty zpět. Věděl, že ho vidím také. Omluvil se jednomu doktorovi, se kterým mluvil a vydal se pomalu ke mně. Naopak já kvapnějším krokem a s nic neříkajícím výrazem.
,,Amber....jste...v pořádku, jak vidím." zakoktal.
Nic jsem mu neřekla a hleděla mu do očí tak intenzivně, že se začal potit. Užívala jsem si to, jak ze mě měl strach. Vím všechno...tohle můj pohled říkal...Zamrkal.
,,Já...víte..nechtěl jsem-"
Moje ruka se vymrštila a dopadla na jeho tvář tak silně, že se mu hlava otočila dozadu. Pár lidí se na nás otočilo. Dotkl se místa, kam jsem ho praštila. Ihned zrudlo a byla na něm obtisknutá moje ruka.
Naklonila jsem se k němu tak blízko, že nás nikdo nemohl slyšet. Trochu ucukl, ale když chtěl couvat, popadla jsem ho za límec a naklonila k sobě. Vztek ve mě vřel a jeho nervozita byla přímo hmatatelná.
,,Jestli chcete zůstat na tom místě, kde jste...uděláte mi laskavost. Zajistíte, abych byla oficiálně propuštěný pacient. Nikdy se nikomu o ničem nezmíníte. Postaráte se o to, aby Cassie dostala tu nejlepší péči a..." zasyčela jsem a odmlčela se.
,,...dáte mi adresu." zašeptala jsem tišeji než předtím.
Hlasitě polkl a přikývl. Rozpačitě se zeptal: ,,J-ja-jakou p-přesně?"
Děsivě jsem se usmála. ,,Vy víte..."

...
Na rukou mě studila chladná ocelová mříž. Zima byla více než na dosah. Udýchaně a omámeně jsem zírala na obrovský starý dům, jenž stál za starou mříží.
Jimenez mi dal adresu domu a informace více než ochotně. Pár hodin trvalo, než mě autobus dovezl sem a půl hodiny minimálně, než jsem se lesem dostala po cestě až k tomuto místu. Ani stopa po přítomnosti lidí. Ale opuštěné nebylo. V posledních letech tu žil jen jeden člověk.
Vyndala jsem z kapsy klíče, které mi Jimenez předal a promrzlými prsty odemykala zámek. Litovala jsem toho, že jsem si nevzala rukavice.
Brána se s hlasitým skřípěním pomalu otevírala a já po celou dobu nespouštěla pohled z toho obrovského sídla. Bylo...překrásné.
Na tomhle místě sídlila po generace Victorianova rodina. Tak, jak jsem se dozvěděla od Jimeneze. Ernesto Victoriano, otec Laury a Ruvika....a jejich i moje matka, Beatriz. Dívat se na to sídlo bylo...zvláštní. Nikdy jsem ho ve svých snech neviděla, ale snažila jsem se zapamatovat si každý detail, abych jej mohla přenést buď na papír nebo do snů.
Po vydlážděné zemi jsem přišla blíže a obešla malou sochu uprostřed. Očima jsem jezdila po každém okně. Zarazila jsem se u jednoho...stále v něm postava v bílém plášti. S bušícím srdce jsem se podívala blíže, ale byla pryč. Byla to halucinace? Zamrkala jsem a potlačila slzy.
Stála jsem nyní před vchodovými dveřmi a na svazku hledala klíč, který by je mohl odemknout. Po pár minutách jsem našla právný a dostala se dovnitř. Zavřela jsem je za sebou, rozhlédla se a přitom si rozepla kabát u krku.
,,To mě podržte...." vydechla jsem ohromeně.
Bylo to to samé místo, kde jsem se ocitla ve STEMu. Dvoje schody po stranách vedly nahoru k dalším dveřím. Nedokázala jsem ani určit jak staré to sídlo muselo být, ale vypadalo pořád nádherně. Nedokázala jsem víc popsat tu honosnost.
A tady mamka žila...Proč mi jen nikdy nic neřekla? Proč mi neřekla pravdu? Cítila jsem ublíženost...ale ta mě pak přešla, když jsem si vzpomněla na zamčené dveře a dívku se světlými vlasy.
Zaběhla jsem za schody...Byly tam dveře, ale ne takové, jaké jsem očekávala.
STEM nebyl skutečnost. Nikdy se asi nedozvím, kdo to byl.
Téměř celý den jsem prozkoumávala sídlo Victorianů. Prošla jsem každý kout, každou místnost, objevila něco, co mi pohlo s city a pocítila jsem něco zvláštního. Nostalgii. Z obrazu, jenž jsem objevila. Byly na něm čtyři osoby. Muž s prořídlými a světlými vlasy, Ernesto Victoriano. A pak žena v tmavých šatech a černými vlasy svázanými do drdolu, ve které jsem poznala svou matku. V ruce držela slunečnici a já si vzpomněla na velké pole a stodolu uprostřed něj.
A nakonec dvě děti.
Laura, která vypadala přesně tak, jako ze snů a vidin. Černé vlasy a rudé šaty, přesně jako moje vlasy. Vlastně byla v mém věku. A pak kluk, se světlými vlasy, vyšším čelem a trochu přísnějším výrazem. Ruvik...
Ne, tehdy si tak neříkal. Jmenuje se Ruben.
Našla jsem jeho pokoj, který vypadal téměř jako zbytek domu. Byl upravený a těžko by se v něm našla osobnost nebo zájem člověka, jemuž patřil. Hned ve vedlejší místnosti byl pokoj Laury, téměř identický. Místností, jenž se mnou nejvíce pohnula byla knihovna, přesná jako jsem ji viděla ve STEMu. Chvilku mi trvalo, než jsem se odhodlala jít do té části, kde jsem se setkala s tou stvůrou, než zaútočila na Gerarda. Knihovna nebyla v tak chaotickém stavu jako ve STEMu. Vlastně byla upravená a uklizená. Všechny knihy byly na svém místě, kromě stolu, na kterém ležely různé nákresy lidské anatomie, ale nejvíce mozku. Knih týkajících se neurologie nebo něčeho podobného tu bylo více než dost.
Nenašla jsem moc odvahy na to, něčeho se tady dotknout. Nechtěla jsem porušit ten řád věcí tady. Nechtěla jsem sem vtlačit sebe a zanechat tu po sobě něco, co by jasně řeklo, že jsem tu kdy byla. Nebyla jsem si ani jistá, jestli bych tu koneckonců byla vítána. Ruben zdědil všechno po smrti jeho otce. Ale i přesto jsem to nechtěla riskovat. V duchu mě napadlo, jestli matka odešla, aniž by si něco brala sebou. Skutečně nechala Ernesta, bez toho, aniž by si vymáhala nějaký majetek? A proč by chtěla? To všechno by jí připomínalo její minulý život...život, ve kterém přišla o své dvě milované děti. Měla skutečně ráda i potom všem mě a Ashleyho? Nebo jsme byli jen náhrada, která měla zacelit tu ztrátu těch, na kterých jí záleželo nejvíce?
Po líci mi stekla slza, když jsem opouštěla dům. Ničeho jsem se nedotkla...Všechno zůstalo tak, jak má být.
Čí je ale dům nyní? Ruben je po smrti...Pravděpodobně bude patřit městu. Kdybych mohla, nechala bych ho takhle, jak je. Ale za to já rozhodovat nemohu.
S tou myšlenkou jsem zamkla mříž a vydala se po příjezdové cestě zpět z lesa, kde jsem akorát stihla autobus, jenž mě zavezl do Krimson city.
...
Vítr mi házel vlasy do tváře, ale já se neobtěžovala si je dát za ucho nebo svázat do drdolu. Seděla jsem na studeném trávníku za naším domem v Tamworthu a v ruce držela zvadlou slunečnici, kterou jsem si ochotně vzala od květinářky ve městě, jenž ji chtěla vyhodit.
Dívala jsem se nepřítomně na les, který za naším domem začínal. Uslyšela jsem kroky. Neohlédla jsem se, protože jsem moc dobře věděla, kdo to je. Ashley se vedle mě posadil a něco držel v rukou. Podívala jsem se na něj a stačila setřít pár slz, které mi stekly po tváři.
,,Tohle nám někdo dal do schránky...." řekl a podal mi obálku. ,,Je na ní tvoje jméno."
Podal mi obálku s mým jménem a adresou. Nebyla otevřená. Krátce jsem se na Ashleyho podívala. Byla v něm vidět dost velká únava, ale oči byli prázdné. Píchlo mě u srdce, když jsem ho takhle viděla.
Pustila jsem se do otvírání. Rozložila jsem papír, který v ní byl.

Drahá Amber,
od dnešního dne jsi oficiálně propuštěná z léčebny. Nemusíš se bát, že by tě minulost dostihla. Poneseš si ji sice sebou, ale neznamená to, že se za ní musíš stydět.
Mrzí mě to, co se stalo a co jsem provedl. Dobře víš co...Ale věřím, že po tvém zájmu tušíš, proč jsem se mu snažil pomoct. Znal jsem ho už jako desetiletého kluka, který našel zálibu v lidském mozku. Po té tragédii jsem se k němu vrátil, jako k opuštěnému mladíkovi a nabídl mu pomocnou ruku. Spolupracovali jsme společně, ovšem největší zásluhu měl právě on. Moje účast byla ryze jen drobná výpomoc. I přes temnotu, která jej obklopila a ve které žil byl významnou osobou. A nebyl jsem takový hlupák abych netušil, proč tě chtěl vídat...Mohl jsem toho nechat. Věděl jsem, že to není správné ti tohle udělat, ale nemohl jsem. Rozumim, pokud mi neodpustíš. Tak či tak, z Krimson city neodcházím a své místo v čele Beacon Mental Hospital neopustím. Je tu dost práce. Můj bratr, také doktor, odjel do Londýna, aby vedl zdejší léčebnu. Tam bude Cassie opět odvezena a osobně na ní dohlédne. Nevím, co se s ní stalo, ale je rozhodnější než kdy předtím. Pokud to tak přetrvá, má obrovskou naději na to, že se brzy uzdraví.
Po tom všem zřejmě tušíš, proč jsem se na tebe vždy tak díval. Protože mi připomínáš jeho. Očima i vůlí. Ale tvář máš po matce. Byla to úžasná žena. Několikrát jsem se s ní setkal i poté, co od Ernesta odešla. Znali jsme se dlouho a vždy jsem byl ochoten jí pomoci, když jí bylo nejhůře. Jedno mi věř....Milovala vás oba dva. Tebe a Ashleyho. I potom všem byla tak šťastná...Chránila vás.
Prožila jsi si strašná muka. Ale teď je konec. Máš před sebou dlouhý život a jak jsem poznal, našla jsi si přátele. Važ si jich, važ si toho všeho. Važ si každého momentu, co jsi s nimi nebo se svým bratrem.
Pokud se však někdy budeš chtít znovu setkat, dávám ti tu samou možnost jako tvé matce kdysi. Vždy můžeš přijít.
Marcelo Jimenez
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama