Madness: Redemption - Bonusová kapitola

9. března 2017 v 9:16 |  Stories
Znáte to, když píšete povídku, je tam nějaká postava a vy ji najednou naprosto zapomenete napsat do děje?
Ano, to se mi stalo....
Stydím se za to....
No, každopádně ji vepisuji do bonusové kapitoly, kterou chci věnovat Sammymu a Leslie.





,,Co to krucinál je?" zasmála jsem se a zakryla si sešitem obličej, abych zakryla, jak moc mi zčervenaly tváře.
Robbie se nesměle zasmál se mnou. Naštěstí si mého obličeje nevšiml. Mám to štěstí, že po chvilce to bylo v pohodě a sešit jsem mu vrátila.
,,Já přiznávám, že nejsem bůhví jaký spisovatel, ale snaha byla..." pokrčil rameny a zazubil se na mě.
,,Ty jsi spisovatel, Robbie!" zvolala jsem. ,,Ale nejsem zvyklá, že o mě někdo píše takové poetické a hezké věci."
Protentokrát zrudl on a já se vítězoslavně usmála. Smích nás po chvíli konečně přešel. Plíce mě z toho bolely a já se rozvalila na gauči vedle Robbieho lůžka a napila se z kelímku s ovocným čajem, co dělali v automatu v nemocnici. Musela jsem přiznat, že byl opravdu výborný.
,,Takže za dva dny tě pustí." nadhodila jsem po chvilce ticha, kdy jsem si jen vychutnávala čaj a Robbie projížděl něco ve svém uměleckém sešítku.
,,Pustí..." přitakal a podíval se na mě.
,,Úplně pustí.." pokračovala jsem a nedokázala skrýt nadšení. Opět přitakal, ale najednou uhnul pohledem a ošil se.
,,Nemáš radost? To jsi přeci vždycky chtěl!"
Robbie se usmál: ,,A kdo ne, že?"
V duchu jsem si dala facku a čekala, co z něj vyleze.
,,Já jen, že to je pro mě najednou takové...Po tak dlouhé době budu znovu na svobodě. Říkám si, jestli si dokážu na ten svět tam venku zvyknout. Strávil jsem v léčebně část svého života."
Vstala jsem a přišla až k němu. Položila jsem mu ruku na rameno a podívala se mu do očí.
,,Robbie, zvykneš si. Je to jen otázka času. Najdeš si přátele. Už jednoho máš a navíc, budeme se scházet." řekla jsem povzbudivě a po těch slovech spatřila záblesk naděje.
,,Díky, Amber. Ty jsi fakt-"
,,Neříkej to!" zvedla jsem ruku a tím gestem jej umlčila. Zazubil se a já taky. Věděla jsem moc dobře co chce říct. Ve skutečnosti jsem uvnitř cítila neskutečnou bolest. Potlačovala jsem příval slz, co se mi opět hrnuly do očí. Můj přicházející emocionální výbuch přerušil ženský výkřik z chodby. Já i Robbie jsme poplašeně zvedli hlavy k oknu a dívali se, co se tam děje.
Jedna sestra zaječela a najednou před oknem proletěla bílá šmouha. Polkla jsem a zvedla se ke dveřím.
,,Co se tam děje?" zeptal se ustaraně Robbie a natahoval se z lůžka k oknu. Přitom potlačil bolestné vyjeknutí jeho nedohojených zranění.
Vykoukla jsem ze dveří směrem, kam záhadný bílý oblak letěl. Stačila jsem však včas zalézt zpět do pokoje, než mě srazil značný zástup doktorů v bílých pláštích.
,,Zastavte ho!" zakřičel někdo vepředu.
,,Temná síla byla poražena!" ozval se slavností výkřik a já pobaveně protočila očima. Za sebou jsem zaslechla jak Robbie vyprsknul.
,,Prosím vás, Ruperte! Dost už! Vemte si něco na sebe!" křičela zoufale starší sestra, ale přesto se k němu neodvážila přiblížit natolik, aby mu zabránila v dalším pobíhání po chodbě.
,,Není důvod k obavám, drahá sestro! Temná Síla byla přemožena hrdinným dítětem Jediů!" zvolal Rupert a vydal se na úprk před armádou doktorů zpět mým směrem. Pleskla jsem se do čela.
Rupert měl kolem krku uvázané bílé prostřeradlo a na sobě opět neměl nic. Řítil se rychlostí světla až ke mě. Sotva kolem mě stačil přeběhnout, zastavila jsem ho.
,,Obiwane!" špitla jsem a on až příliš zaujatě obrátil pohled mým směrem. Prohlédl si mě a očividně mě poznal, protože se široce usmál.
,,Má drahá! Dokázala jsi to!" zvolal a pozvedl ruce.
,,Jojo, nekřičte tak." zašeptala jsem a rozhlížela se, jestli se nemocniční delegace neblíží.
,,Však stejně jako Luke jsi nenechala, aby tvé srdce zaplavila pomsta a odpustila tak tomu člověku. Síla byla vždy při tobě." pokračoval v proslovu. Měla jsem sto chutí se ho zeptat jak tohle všechno ví. Možná jeho slova zněla jako bláboly, ale mě dávala dost velký smysl. Rupert byl možná trochu šílenec, ale zase byl chytrý.
,,To mi řeknete potom."
Popadla jsem ho za paži a vtáhla do nemocničního pokoje. Z chodby byly slyšet hlasité kroky přicházejících doktorů. Zabouchla jsem dveře a Robbie vyjeknul, když před ním stál Rupert s přitroublým úsměvem na tváři.
,,Ach, chlapče! Vidím, že už je ti lépe! Brzy budeš plně schopen vrátit se zpět k učení,aby z tebe byl Jedi!" zvolal Rupert.
Protočila jsem oči a hodila ho do kouta za dveře, aby jej náhodou doktoři z chodby neviděli. Rupert vrazil do stěny a než se stačil vzpamatovat a něco říct, rozletěly se dveře v nichž stál očividně rozzuřený doktor. Ozvala se rána, jak to Rupert schytal a já musela vynaložit dost úsilí, abych nezačala brečet smíchy.
,,Viděli jste tady muže s prostěradlem kolem krku?" zeptal se bez jakéhokoliv pozdravu nebo vysvětlení udýchaný doktor. S Robbiem jsme současně zavrtěly hlavami a snažili se o nic neříkající výraz.
,,Ach...no...eh...omlouvám se, že jsem neklepal. Máme toho pokrk. Díky!" zvolal a dveře se za ním zabouchly. Před námi stanul Rupert, který si mnul nos.
S Robbiem jsme po sobě hodili vytlemené výrazy, pozorovaly Rupertův nechápavý obličej a bylo nám naprosto ukradený, že na sobě nemá vůbec nic. Zamrkala jsem a docvaklo mi, že takhle tady chodit nemůže. Přistoupila jsem k němu.
,,Mistře..." uklonila jsem se a on mi úklonu oplatil s výrazem, který jasně vypovídal o tom, že on je skutečně ten vyšší.
,,Nerada vás tady peskuji, ale měl by jste si ten hábit dát na sebe. Jsou tu děti." řekla jsem a okem hodila po Robbiem, který mi věnoval nasupěný výraz.
Rupert zmateně zamrkal a podíval se na sebe. Pleskl se do čela. ,,Ach jistě! Pravda...kde je moje čest!"
Sundal si prostěradlo z krku a zkušeným pohybem si jej omotal kolem sebe a vytvořil si tak opravdu elegantní hábit, až jsme s Robbiem obdivně vypískli.
,,Sekne vámto, šéfe." mrkl na něj Robbie a Rupert se jen zazubil.
,,Bohužel, musím vás opustit, drahá dítka. Však pamatujte má slova a nenechte se nikdy svést na zcestí!" poučil nás Rupert a tentokrát mi jeho slova neprocházela hlavou jen, aby byla znovu zapomenuta. Upřímně jsem se usmála a mistr vyšel vznešeně na chodbu se vztyčenou hlavou. Než jsem stačila zavřít dveře, ohlédl se na obě strany a jakmile se chodbou ozval pobouřený výkřik starší protivné sestry, Rupert se s šíleným smíchem vydal napříč chodbou, až mu prostěradlo spadlo a veškerá vznešenost byla ta tam.
Zavřela jsem dveře a přemýšlela, jestli by mělo smysl někdy za Rupertem zajít. A vůbec, jestli má nějakou rodinu nebo vůbec možnost na to se z téhle Star Wars horečky vyléčit. Pokud by to tak bylo, už by to nebyl ten Obiwan Kenobi, kterého známe.
,,Děje se něco, Amber?" zeptal se Robbie.
Vrátila jsem se zpět do reality, jen zavrtěla hlavou a Robbie, jako kdyby mi četl myšlenky, řekl s úsměvem: ,,Neboj se. Až bude po tomhle skandálu, budeme ho navštěvovat společně."
Když jsem od Robbieho odcházela a míjela se na chodbě s jeho sestrou, kterou jsem už poznala a ona mě také, procházela jsem kolem hloučku doktorů, kteří drželi v sevřetí Ruperta a nasazovali mu svěrací kazajku. Rozhodla jsem se ho neznervózňovat a pokračovala dále, když jsem zaslechla hlas jednoho doktora.
,,Takhle to dál nejde. Nemůžeme ho tady takhle nechávat. Bude lepší, když ho alespoň prozatím ubytujeme v léčebně v Londýně. Doktor Jimenez by nebyl proti."

Sotva jsem vylezla před nemocnici, začala jsem tancovat.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama