Madness: Redemption - 33. část

4. března 2017 v 9:12 |  Stories
Chtěli byste nějaký aktuální článek?
Můžu na sebe prásknout pár kravin...třeba...kolik peněz jsem utratila za věci od Killstar.
Ne...věřte mi :D to vědět nechcete.




,,I po tom všem v tobě zůstala ta bojovnost a vzdor. Máš můj obdiv...Setkal jsem se s tolika lidmi, kteří to vzdali během chvilky, ale ty jsi jiná. Vždycky jsi byla..." pronesl Ruvik svým zvučným hlasem a poslední větu spíše zašeptal pro sebe.
Neodpověděla jsem a hleděla na něj stejným pohledem.
,,Otevřela jsi mi však dveře do svého světa. Brzy Lauru najdu a ty skončíš navždy zavřená uvnitř." pokračoval.
Čekala jsem další z jeho škodolibých úsměvů, ale ten nepřišel. Místo toho sklopil pohled a na vteřinu se mi zdálo, že jsem v nich spatřila provinilost a smutek. Zavrtěla jsem hlavou a můj vztek ještě více vzrostl. Zuřivost Beatriz se zdvojnásobila a temnota kolem se zdála hustší než před pár okamžiky. Hladina krve, ve které jsme oba stáli, stoupla.
I přes můj vztek jsem stále k Ruvikovi cítila lítost. Zkusila jsem si na moment představit samu sebe v jeho situaci. Oba jsme byli stejní. Věnoval celý život jen tomu, aby získal zpátky svojí sestru. Nemá nyní k tomu daleko...překážím mu v tom jen já. Co bych dělala na jeho místě, kdybych chtěla zpátky Ashleyho.
Zatnula jsem pěsti a snažila se utlumit ty hlasy provinilosti, ale nešlo to.
Chtěla jsem proti němu bojovat? Ne...Musela jsem? To byla otázka...Jak daleko je ochotný zajít? Dost na to, aby mě zabil.
Čas se kolem mě zastavil a já se ponořila jen do vlastních myšlenek.
Ruvik celý život chtěl zpátky svojí sestru. Pokud se mu chci ubránit, co bych musela udělat, abych se dostala ze STEMu a tím pádem i z jeho spárů? Zabít ho? Je to opravdu to, co jsem chtěla? On je ale přeci příčina mého utrpení...část života jsem trpěla kvůli jeho experimentu. Ale copak bych neudělala to samé, kdyby to šlo? Kvůli těm, na kterých mi záleželo...Nebylo snad smrti a krveprolití dost?
,,Jak ti jí mám vrátit? Jak?" zakřičela jsem na něj. Moje slova ho zřejmě překvapila, ale ne tolik, aby to dal najevo.
Celý život...Celý život obětoval...Uvnitř duše jsem ho možná nenáviděla, ale nyní, když jsem byla čistě jen ve své hlavě jsem zjistila, co vlastně jsem. Já nejsem zrůda...Nejsem jako on.
Co by se stalo, kdybych odešla? Byla bych schopná nechat Ashleyho a ostatní tam venku? Po tom všem? Nechci přijít o bratra...Přišla jsem o rodiče a on byl jediný, kdo mi zůstal. To nás však s Ruvikem rozlišovalo. On neměl nikoho, ale já Ashe.
Došla jsem k závěru, že bych nemohla obětovat sebe proto, aby mou mysl ovládla Laura. Kvůli Ruvikovi...Člověku, co mi zničil život, ale přesto jsem k němu cítila to zvláštní pouto.
,,Dost!"
Křik ustal. Laura a Beatriz byli pryč. Nebylo slyšet nic. Nebylo to smrtící ticho, ale rozhodně jedno z největších, jaké jsem kdy zažila. Zvedla jsem opět svůj pohled k Ruvikovi, který tím jedním slovem zastavil celou tuhle vřavu. Podívala jsem se mu do očí a málem se zapotácela.
Bylo to, jako kdybych nehleděla do Ruvikových očí. Ta nenávist a to všechno najednou bylo pryč. Díval se na mě úplně jiný člověk než ten, kdo se mě pokusil téměř zabít. Téměř...on mě nemůže zničit.
,,Ne...nemůžu..." zašeptal a sklonil hlavu tak, že jsem kvůli jeho kápi neviděla jeho tvář.
Netušila jsem, co mám říct...Ztratila jsem slova.
,,Chceš znát pravdu...zasloužíš si ji..." řekl a krajina opět zmizela. Svět potemněl a kolem mě nebylo nic, než černočerná tma. Ruvika jsem dávno ve tmě ztratila.
Viděl mi celou dobu do hlavy? Viděl, na co myslím a o čem přemýšlím?
Ozvalo se zabzučení a já si musela zakrýt oči, aby mi starší zářivky na stropě nevypálily oči. Kde to jsem? Hned, co jsem si položila tuto otázku jsem na to přišla.
Byla to ta samá místnost, kam jsem se dostala s Gerardem. Tohle byl STEM....nebo alespoň jedna z jeho verzí. STEM u kterého jsem se ocitla předtím byl jiný a mnohem větší. Tohle tudíž musel být jeden z jeho předchůdců. Přesně ta místnnost, kde jsem spatřila první vzpomínku, jejíž součástí jsem byla. Teď tu byly další postavy....znovu vzpomínky. Ruvik mi ukazoval další z jeho vzpomínek. Na nic jsem se v duchu neptala a soustředila se na to, co se děje.
Poznala jsem samu sebe, jak stojím kousek od Ruvika, který pracoval na něčem u věže uprostřed kruhu z van. Vypadala jsem jako předtím, očividně pod vlivem nějaké látky. Můj výraz byl neurčitý, ale oči bloudily po celé místnosti. Pohupovala jsem sebou, mezitím, co Ruvik pracoval a po chvilce můj pohled sjel k němu a já se pohnula z místa. Zamířila jsem k němu a...sedla si na zem, vedle jeho nohou. Objala jsem je a to bylo vše. Prostě jsem tak seděla a držela se jeho nohou. Podíval se na mě s opovržením v očích a pobouřeně se zeptal, co to vyvádím. Nic jsem neřekla. Jen jsem se ho stále držela.
Hlasitě si povzdechl, popadl mě za uniformu a prudce téměř odhodil stranou, jako kdybych byla nějaká věc. Kromě tvrdého dopadu jsem ze sebe nevydrala jediný zvuk. Ruvik si mě dál nevšímal a pokračoval v práci. Já si přisunula nohy k tělu a objala je.
Postavy se vypařily, jako mlha a zhmotnily se na jiných místech. Vypadalo to, jako přeskok v čase. Kromě Ruvika a zase mně, se objevila i nějaká dívka, která ležela přivázaná na lůžku, co se objevilo kousek od přístroje. Někoho mi připomínala....pak jsem si uvědomila, že to je ta přesná dívka, která byla v tom videu, co nám ukazoval Devin. Ruvik stál nad ní...zděšeně jsem si zjistila, že má otevřenou lebku a Ruvik do ní naváděl různé elektrody a něco si sem tam zapisoval. Co bylo horší...byla při vědomí.
Já jsem seděla na zemi u stěny a svoji pozornost věnovala převážně podlaze. Ani jsem se nepohnula. Kolem nohy jsem měla připnutý dlouhý řetěz, jehož konec byl připnutý ke STEMu. Mohla jsem se pohybovat po celé místnosti, ale utéct odsud ne. Bylo to zvláštní. Jimenez mě sem očividně bral velice často, ale proč bych tu byla i přestože se mnou nic Ruvik nedělal?
Po dost dlouhé chvíli, jsem se najednou zvedla a bez jakéhokoliv náznaku emocí dokráčela k Ruvikovi. Řetěz za mnou zachrastil, ale vypadalo to, jakoby vůbec nevnímal okolí a byl jen se svými myšlenkami. Než jsem k němu stačila dojít, odvrátil se od dívky, která zničehonic zavřela oči a podle Ruvikova výrazu jsem pochopila, že zemřela. Dlouho se s tím ale netrápil, odvrátil se a odešel k diktafonu na dalším stolku. Zastavila jsem se nad mrtvou dívkou se zrzavými vlasy a pozorovala ji jasnýma bílýma očima. Pomalu jsem zvedla ruku a prsty obemkla jednu jehlu v jejím mozku. Čistě jsem ji vytáhla a aniž bych pohledem jen uhnula...seběhlo se to rychle. Ruku jsem zvedla a jehlu zabodla dívce do oka. Vystříkla krev a Ruvik se prudce otočil. Nevěnovala jsem se mu, jehlu opět vytáhla a znovu bodla, tentokrát ledabile do mozku. A pak znovu...a znovu...a znovu.
Srdce mi tlouklo ještě zběsileji, když jsem se dívala na to, jak naprosto bez emocí znetvořuju tělo mrtvé dívky. Po pár minutách byla krev všude, ale já nepřestávala. V obličeji už nebylo poznat, že to je ona. Na tváři jsem měla rudé kapičky, oči stále stejně mrtvé a rudá krev mi stékala i po ruce. A Ruvik? Celou dobu mě pozoroval....nic nedělal...jen se na mě díval.
Postavy se znovu vypařili...Znovu jsem se objevila jen já a Ruvik. Ale tohle bylo jiné. Nebylo mi čtrnáct...Byla to vzpomínka několik dní stará!
Rudé vlasy jsem měla podstatně delší, ležela jsem v jedné z van, zčásti naplněné vodou. Byla jsem zřejmě uspaná a kolem očí tmavé kruhy. Ruvik stál vedle mě u malé obrazovky. Kápi měl sundanou a já spatřila, že půlka jeho hlavy mu odhaluje mozek. Vyvalila jsem oči, když jsem tu jizvu viděla. Bylo mi více než jasné, že si to udělal sám. V té části měl připojené elektrody a z nich kabely, co vedly do STEMu.
Vypadalo to, že se chystal přístroj spustit...Ale pak se zarazil. Otočil se na mě. Celou dobu jsem nereagovala. Spala jsem...Pohledem těkal mezi mnou a STEMem. Jakoby se rozhodoval.
To bylo to, co mi chtěl ukázat?
Sklopil hlavu. Ruku, která mu spočívala na páce, co pravděpodobně měla spustit celý přístroj, pustil podél těla a klekl si k vaně vedle mě. Díval se na mě úplně jinak než předtím. Teď v jeho pohledu nebylo opovržení. Díval se na mě přesně tak, jako na Lauru v té stodole. Co to znamenalo? Byla snad Laura v té době v mém těle? Ale nevypadalo to, že by byl STEM spuštěný.
,,Ne...nebyl..." zašeptal Ruvik těsně za mnou.
Ani jsem se neotočila a ani se nevyděsila. Stále jsem pohled upírala na vzpomínku a snažila se to pochopit. Co tedy chtěl? Co to tedy znamenalo? Znamenalo to, že před pár dny přišel na to, jak Lauru přivést zpět, ale....neudělal to? Proč to neudělal?
,,Proč?....proč?...Je to tvoje sestra. Udělala bych to samé..." šeptala jsem tentokrát nahlas, aby mě slyšel.
Vzpomínka se vypařila přesně ve chvíli, kdy mě v ní pohladil po vlasech. Na místo, kde postavy byly, přišel Ruvik a vzhlédl ke STEMu.
,,Kdysi jsem si myslel, že jsem ztratil sám sebe....úplně. Ale v době, kdy ses objevila jsem se cítil jinak. Nevěděl jsem, čím to bylo, jestli pokrevním příbuzenstvím nebo něčím jiným. Usilovně jsem se snažil zjistit, co způsobuje to, co jsem cítil ve tvé blízkosti. Štěstí...lásku...Být u tebe znamenalo cítit tohle všechno. Ty temné dny najednou byly světlejší....byla jsi moje světlo ve tmě, Amber."
Slyšela jsem zvláštní pravidelný zvuk. Byl to můj dech. Dýchala jsem zhluboka a nahlas. Pohled stále upřený na Ruvika, který stál zády, jakoby měl strach se na mě vůbec podívat. Po tom všem...
V místnosti se začínalo oteplovat. Ruce se mi potily a brzy jsem si pot stírala i z čela. Teplo začínalo být tak silné, až to pálilo. Udeřili mě špatné vzpomínky, ale nepřestávala jsem vnímat jeho.
,,Já Lauru našel...V tvé hlavě...Vzal jsem si ji zpět a přišel na to, jak to udělat, ale zjistil jsem, že to nedokážu. Nedokázal jsem to...ne po tom všem. Ty jsi mi byla sestrou, i když jsi to necítila, ani o tom nevěděla. To, když jsi zmizela....bylo to horší proto, protože jsem věděl, že už nikdy neucítím štěstí."
Konečně se otočil ke mně.
Dívala jsem se na člověka, který něco cítil. Ne na tu bezcitnou zrůdu. Na tváři se mu zatřpytila slza.
,,Tolik se jí podobáš..." usmál se. ,,Vlasy máš rudé jako její oblíbené šaty, co pořád nosila. Ten láskyplný výraz a oči..."
Vypadalo to, jakoby ztratil slova a odvrátil se.
,,Připravil jsem tě o kus tvého života. Snad mi odpustíš..."
Já už ti dávno odpustila...zašeptala jsem v duchu a vypadalo to, že to uslyšel a pousmál se.
To horko tu nebylo jen tak...Začaly se kolem nás zvedat plameny. Zaštípala mě kůže, když se mě jeden z nich dotkl. Vykřikla jsem. Kolem mě najednou byla tma.
...
Rozevřela jsem oči tak prudce, až jsem měla pocit, že mi vypadnou. Do plic jsem nabrala najednou tolik vzduchu, že jsem se rozkašlala a žaludek se mi převrátil natolik, že jsem musela potlačit nutkání vyvrhnout jeho obsah ven. Na chvilku to strašlivé horko opadlo, ale netrvalo to dlouho.
Něčí ruka mě popadla prudce za rameno a najednou jsem ucítila vzadu na týle příšernou bolest, jako kdyby mi někdo vytahoval jehlu z hlavy. Vykřikla jsem a reflexně přepadla dopředu. Ležela jsem ve vaně. Otočila jsem se a přitom si nahmatala místo, kde se bolest ozvala.
Nade mnou stál Ruvik a v ruce svíral kabel na jehož konci byla dlouhá jehla. Udělalo se mi zle při pouhém pomyšlení, že to byla přesně ta věc, co jsem cítila.
Zamrkala jsem, abych lépe zaostřila. Vypadal téměř úplně stejně jako ve STEMu. Ve STEMu...
Tohle byla realita...Jsem venku...Chytila jsem se oběma rukama za okraj vany a vyhoupla se ven. Musela jsem pořádně zabrat. Zavrávolala jsem, jakmile jsem dopadla na vydlážděnou zem a kolem mě se vytvořila louže vody z vany, ve které jsem ležela a kterou jsem měla nasáklé oblečení. Klepala jsem se chvilku zimou a pak jsem zase ucítila to spalující horko...
Ty plameny byly skutečné. Zvedaly se a šli ze STEMu. Ruvik nás musel dostat ven dřív, než přístroj selhal. Zemřeli bychom. Pohledem jsem přejela ostatní vany a v jedné z nich spatřila někoho s rudými vlasy. Neměla jsem dost sil na to se tím směrem vydat. Pohled jsem rychle odvrátila a podívala se na Ruvika.
,,STEM nebyl zdokonalený na tolik, aby byl v běhu celé hodiny." řekl a pustil jehlu s cinknutím na zem.
Beacon Mental Hospital je v plamenech. Otřásla jsem se a zaplavil mě strach.
,,Bude to tak možná i lepší..." řekl tiše a opět se odvrátil.
Věděla jsem, na co myslel. ,,Pojď se mnou!" naléhala jsem a myslela jsem to upřímně. Celým srdcem...
,,Nejde to, Amber. Ale...setkám se znovu s Laurou...možná tohle je konečně to, co jsem hledal."
Zvedl ke mě pohled. Podíval se mi hluboko do očí a já se v těch jeho ztratila.
,,Překonej ten strach, Amber. Už jednou jsi se ze spárů ohně dostala, dokážeš to i znovu. Uteč odsud..."
Srdce mi tlouklo. Nechtěla jsem ho tu nechat. Chtěla jsem, aby šel se mnou. Nezasloužil si to. Možná to byl člověk, pro kterého lidský život nic neznamenal, ale cítila jsem uvnitř, že jemu rozumím. A že bych udělala to samé.
Otočila jsem se a běžela ke dveřím, které ukazovaly k východu. Opřela jsem se o jejich rám, abych neupadla. Nechtěla jsem ho tu nechat...Nechtěla...Nechtěla...
Ohlédla jsem se po něm. Stále na mě upíral pohled. Jeho oči nebyly ponuré, ale byla v nich radost.
,,Sbohem....Amber, moje světlo ve tmě."
Spolkla jsem hlasité vzlyknutí a jediné, co se mi povedlo bylo tiché: ,,Sbohem, Rubene...sbohem, bratře."
Strop se propadal a plameny mě šlehaly do rukou. Vystřelila jsem úzkou chodbou a nechala slzy téct volným proudem z očí. Vybíhala jsem schody a prokličkovala chodbičkami. Plameny mě doháněly a cítila jsem jejich dotek na rukou ještě stále. Další jizvy...ale na tom mi nesešlo...
Vyrazila jsem dveře a ocitla se v místnosti s bezpečnostními kamerami. Přístroje hořely a mě udeřily další plameny. Byla jsem ráda, že jsem měla oblečení celé mokré a poskytlo mi alespoň trochu ochrany před ohněm. Vyběhla jsem z místnosti do vestibulu nemocnice.
Kolem mě byla jen spoušť, suť, plameny, mrtvá těla, co hořela, propadající se strop a stěny. Východ byl přímo předemnou. Oheň mi zatarasil cestu a já začínala ztrácet naději.
V hlavě do mě udeřil strašlivý tep. Pak se sklidnil a já jen slyšela hluboký hlas, který mi opakoval: buď statečná...musíš jít.
Zatnula jsem pěsti...do nohou jsem dala všechnu sílu, co jsem měla v těle. Běžela jsem střemhlav přes celý vestibul a kroky dělala co nejdelší, abych nezakopla a abych urazila co největší dálku. V obličeji mě strašlivě zapálilo a mě se pomalu motala hlava. Dokážu to...dokážu...
Byla to celá věčnost...Vzpomínky se mi vybavili zřetelněji než kdy předtím. Náš dům v plamenech a já, utíkající pryč. Kromě nich jsem spatřila i něco jiného. Spatřila jsem chlapce, jak dává veškerou sílu do rukou, aby se dostal ven. Ucítil chlad a padal volným pádem. Stejně jako já.
Skutálela jsem se po schodech a dopadla na rovnou zem, kde jsem se ještě převalovala, abych uhasila oheň na svém oblečení. Vykřikla jsem tak hlasitě, že jsem slyšela vlastní ozvěnu o domy, která stály kolem Beacon Mental Hospital.
Oheň jsem uhasila, ale kůže ho cítila pořád...Ležela jsem na zádech a očima rozevřenýma dokořán hltala pohled na temnou noční oblohu. Neviděla jsem hvězdy, ale dým, který se valil z obrovské léčebny.
Kolem mě se utvořil hlouček postav a jednu jsem poznala. Ashleyho, který na mě mluvil...
Usmála jsem se. Radostně, že ho vidím, ale i zármutkem.
Sbohem Gerarde...Sbohem Alison...Sbohem Rubene...

Zavřela jsem oči...
 


Komentáře

1 Siginitou Siginitou | Web | 4. března 2017 v 9:29 | Reagovat

Moc krásná kapitola, už se těším jak to bude dál :)

2 Sam Sam | 4. března 2017 v 11:03 | Reagovat

Probouzíš ve mně emoce, bratře...
Ty vole... Já nechci ať to skončí! 😔

3 Sam Sam | 4. března 2017 v 16:58 | Reagovat

PS: já chci vědět kolik jsi utratila za věci od Killstar 😁

4 Λγᴅᴇᴇ Λγᴅᴇᴇ | 8. března 2017 v 7:00 | Reagovat

[1]:

[2]: moc vam dekuju :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama