Když vás lidé opouští

7. března 2017 v 8:59 |  Considerations
Tohle je téma nebo věc, se kterou jsem se setkala v poslední době více než dost. Tohle je u mě přesně to období, kdy se tohle stává, ale ne vždy je velice snadné se s tím vyrovnat.
Napadá mě hromada myšlenek a věcí, které bych k tomuto vyjádřila, ale i přesto je těžké je sem napsat. Mohla bych z toho navázat na zkušenost, kterou jsem měla nebo se kterou jsem se setkala, ale kolik jsem tady toho na sebe už práskla?
Představte si moment, kdy několik dlouhých let jste ve skvělé partě. Parta nerozlučných přátel sdílející společné zájmy, podobné názory a pohled na svět a stejnou mentální poruchou (v dobrém slovasmyslu). Po těch letech najednou dojde k tomu, že se jeden článek oddělí. Najednou mrknutím oka je pryč. Znám ve svém životě lidi, kteří se se změnami vypořádávají rychle...nebo dokonce ty, pro které nejsou přátele tolik a dokáží si je lusknutím prstu nahradit. Jenže já třeba taková nejsem a to mi to akorát dost ztěžovalo.
Byli to strašně zvláštní dny. Bylo to, jakoby vás nadobro opustil a s ním odešli i všechny ty vzpomínky. Nedokázala jsem to pochopit a připustit si to. Hlavně mě štval i ten důvod. Nejčastěji lidé z vašeho života odejdou kvůli někomu jinému. Přítel nebo přítelkyně nejčastěji...nedej sakra kvůli jiným přátelům. Hustili do mě, že život takový je a že lidé z něj budou odcházet tímto způsobem. Jenže já tenhle systém začala nenávidět a odmítala si připustit, že to takhle musí být. Chtěla jsem to změnit, ale já, která sotva dokáže někomu sama od sebe napsat....(dodnes nevím, proč to tak mám). Jaké je nejlepší řešení pro toho člověka, když třeba odejde kvůli lásce, ale i přesto vám řekne že se s vámi chce doposud stýkat? Udělá si na vás čas tak či tak...velice dobrý kompromis. Tedy...pokud mu to ta druhá osoba "dovolí" a pokud on sám bude chtít a nejsou to jen plané řeči. Takhle se mi to stalo asi dvakrát, s tím, že ten první nebyl až tak extrémní.
Po čase se to nakonec dalo. Bylo by to o dost obtížné, kdyby ten někdo zůstal takovým jakým je, jenže když je někdo tak snadno ovlivnitelný a nakonec vám ani nevěnuje pozornost a furt jen zírá do mobilu aby si mohl psát s tím druhým, tak vás to pěkně vytočí a vy už jen chcete, aby vypadl a nevracel se. Já jsem se s tou osobou už "rozloučila". Zřejmě jí nechybím a je mi to v celku jedno...nemám totiž dobré období na to se s někým stýkat a ani nechci....asi od sebe lidi odstrkávám.
Časem ale nastane další zkrat...
Parta se drží jakžtakž pohromadě v době, kdy spolu chodíte třeba do třídy nebo se vídáte každý den. Pak ale třeba nastane změna školy, střední nebo tak a najednou je to složitější se tolika stýkat. Nastalo to, že další osoba se rozhodla odejít. Právě ta, které na přátelích nezáleželo tolik a dokázala si je nahradit...snadno ovlivnitelná osoba a přizpůsobující se ostatním. Doslova kopírující lidi, mezi kterými se nachází. Bolí to víc, když vám přímo řekne, že se s vámi bavit nechce, i když se snažíte sebevíc. Veškeré další pokusy jsou k ničemu a vy dostanete vztek. Najednou je všechno pryč...dávná parta, dávné šílenosti, co jste vyváděli jsou pryč...
Něco podobného jsem si zažila a stále zažívám...
Člověk vám snadno řekne, že život je takový a vy se s tím musíte smířit...budou vám pořád říkat, jak si najdete nové a nové přátele, ale pravdou (v mém případě například), že to tak jednoduchý někdy není. Ne jako já, která si přátele najít neumí. Přestala jsem skoro mluvit s lidmi a bavím se jen s určitou menšinou. Od střední mluvím jenom s jedinou osobou ve třídě a jinak neprohodím s nikým kus slova. Zahodit jen tak někoho, se kterým se znáte tolik let a spolu jste toho tolik zažili a překonali není jednoduchý. Pro někoho ano...někdo se dokáže snadno spřátelit, ale já kurva ne.
Přátelství se mi najednou stalo strašlivouu přítěží v životě. Musela jsem se naučit být sama a nebýt závislá na lidech. Začala jsem svůj čas investovat do toho co dělám. Malovat, psát, číst, kreslit...Do toho všeho jsem dala samu sebe. Po čase, kdy jsem se tohle naučila je najednou pro mě problém si najít přátele a věnovat jim kus toho času, který mám narvaný do toho všeho. Ale není to ani o tom čase, ale možná i vnitřně o tom, že ať už jsem se stala silnou a nezávislou sebevíc a nedokáže mě ranit jen tak něco, tak pořád je uvnitř kus mě, který tohle znovu zažít nechce. Ten člověk by zase odešel jako ti předchozí...Prožít si to všechno znovu, tu frustraci, pocit samoty a beznaděje se mi nechce.
Ale ne vždy se stane to, že lidé odejdou a nevrátí se.
Mohou existovat ti, co se vrátí. Většinou je to proto, protože mají nějaký problém se sebou nebo jiný a vrátí se k tomu, kterému v minulosti věřili a byli si jistí, že mu mohou věřit i nadále. Možná ale existuje i někdo, kdo si svou chybu uvědomí (pokud vyloženě nemusel odejít od vás). Záleží pak už jen na vás, jestli máte tu sílu a srdce na to jej přijmout zpět. Já jí našla...velice ochotně. Stalo se ale to, že jsem se stala negativní energií v přátelství jiném. Stala jsem se tím, kdo ohrožoval jiné. Mohla jsem s tím být smířená...jistě...Nenávidím lidi a vztahy, ale svině nejsem. Ale vy se stáváte nebezpečným jen pro toho člověka, kterého ohrožujete....Je na něm, jestli vás přijme nebo ne. Může se stát, že na vás vyloženě žárlí a nenávidí vás, že mu přebíráte někoho jiného, ale taky to může být někdo, kdo věří ve vás a v to, že takový nejste a že se spolu dokážete bavit také.
Mohla bych o různých podobných kombinacích a situacích mluvit dlouho, ale sama nejsem profesionál.
Jsem rozpolcená osoba zpřetrhanými vztahy s přátely, rodinou. Lidé mě zahodili, odstrčili. Stala jsem se někým, jenž vztahy a vazby musel udržovat a napravovat.
Nevím co více bych na konec mohla říct...
Možná jedno věc a to, že pokud patříte k lidem, kteří chtějí pomáhat druhým lidem v tom, že jim naslouchají, pomáhají jim řešit přátelství nebo lásku a pomoct jim, jste skvělý. Ale opatrně, protože časem vás to může vysát....vysát do morku kostí....vysát z vás duši....úplně všechno a vy to pak nesnesete...pak neznáte nic jiného a sami sebe pak nedokážete dostat do něčeho jako je přátelství nebo vztah....Lidé co radí druhým jsou většinou sami.

Zřejmě je normální, když vás lidi tak snadno opouští, ale pro mě to nebude nic, s čím se smířím a co můj mozek dokáže pochopit. Když vám na někomu záleží a jemu na vás, přeci ho jen tak neopustíte! Kdykoliv je možnost si najít čas nebo to nějak zkusit...Dnešní doba nám dává tolik možností jak se spojit...přes messenger nebo jinak....
Fotka uživatele Dark Art 暗い芸術.
 


Komentáře

1 Sam Sam | 7. března 2017 v 17:45 | Reagovat

Naprosto tě chápu, bratře. Můj nejlepší kamarád ze základky byl ve všech ohledech super, ale nikdy moc nereagoval na zprávy a měl talent na zapomínání mobilu. Teď už jsem s ním v kontaktu minimálně a je mi to strašně líto. Nechci prostě zahodit devět let přátelství, jen tak. Mám pocit, že mu to jako dlužím...
Navázal jsem kontakt s dlouholetou kamarádkou ze základky, se kterou jsem se rok a půl neviděl a rozešli jsme se docela ve špatným. Ale oba jsme se dost změnili a teď se s ní naprosto skvěle povídá. Tím chci říct, že možná šance ještě je, i když jim to asi bude trvat...
Aydee, ať se stane cokoliv, můžu ti slíbit, že já tu budu tak dlouho, dokud mě tu budeš chtít. Sice s hodně lidmi udržuju přátelský vztah, ale za přátele považuju jenom ty, u kterých si nedovedu představit den bez toho, aniž bych jim napsal. Takže jenom ty a Leslie. Možná že je to špatně. Možná že je to závislost... Nemám ponětí. Ale jsem vděčný, že můžu někoho jako ty řadit do svých přátel.
Lidé nejsou věční... Ale ty jsi strom, takže u tebe to neplatí :D
Přátelství je zajímavá věc... Nevím jestli to úplně chápu. Ale obzvlášť teď si uvědomuju jeho důležitost víc než kdy předtím...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama