Březen 2017

To the STEM 2

27. března 2017 v 8:24 Stories
Po dvou týdnech nebo jak dlouho jsem tu nebyla jsem zase zkrátka tady!
Jaké jsou plány pro další články?

Přináším vám to s novým dílem To the STEM, což je opět výblitek z toho, jakých kravin jsem schopna se sestrou.
V plánu je dokončení The New Order, vážení! Poté jako povídku začnu pracovat buď na The White Rook nebo The Engagement. Co se týče toho, tak to mám nápadů a plánů více než je zdrávo a bude to....snad dobré.
Samozřejme sem tam nějaká úvaha, pár věcí o tom co jsem zase namalovala nebo vyrobila...


Nerozhodný Ruvik a Two-face

10. března 2017 v 13:48 My Boring Life
Kdybych měla prozatímní průběh svého života dát do jednoho slova, bylo by to: neutrální. Není to tak, že by se během té doby nestalo něco sakra zajímavého, ale spíše proto, protože nedokážu tak nějak vnímat cokoliv s nějakým náznakem emocí nebo něco podobného. Nemám se mizerně, ale nemám se ani dobře. Proto své vnitřní záležitosti ponechám přesně tam, jak zní jejich jméno a přejdu například k pár zajímavým chvílím, co se staly.
Protože prostě nedokážu odolat, rozhodla jsem se koupit si další věci od Killstar. Mám s tím problém. Je mi naprosto jasné, že jakmile si zase něco vydělám, znovu z toho bude další oblečení. Dobře, nebude to oblečení, momentálně jsem si dala s tím útrum a rozhodla se šetřit si konečně na cosplay Ruvika.

Tentokrát jsem si koupila mikiny, po kterých toužím dost dlouho a to nu-war hoodie a jinx hoodie, které velice rádi říkáme Ruvex (Ruvik + Alex) nebo Nerozhodný Ruvik. Skutečně...odhodlala jsem se ke koupi této mikiny a věřte mi, větší dilema jsem neměla. Mamka už tak musí snášet fakt, že prostě nosím trochu jiné oblečení a pamatuju si i ten den, kdy mi kladla na srdce, že si takovouhle mikinu nekoupím ani omylem. Řekla jsem si však, že mi je už ksakru sedmnáct a tak jsem jen klikla na "odeslat objednávku" a těch pár dní počkala, než mi moji milášci přijeli. Nu-war hoodie je skvělá a už při prvním obléknutí jsem byla naprosto nadšená. Pak přišel na řadu Nerozhodný Ruvik.
Související obrázekVýsledek obrázku pro nu-war knit hoodie killstar

Moje první reakce byla....nebudu lhát. Zděsila jsem se. Ale bylo to přesně jako když jsem se poprvé napila whiskey. Naprosto jsem se zamilovala. Je dlouhá...je teploučká a má kapsy! A asi dvacet minut jsme si dělali prdel z toho, že jsem se pokaždé otáčela a sestra jen zvolávala: ,,Ruvik.....Alex......Ruvik......Alex....". A přesně to samé jsme dělali s Abdulem ve škole. No a reakce mojí mámy? Málem se zbláznila. Ale nakonec to vzala lépe, mnohem lépe než jsem čekala. Vypadá, že mi je velká, ale faktem je, že tak vypadat má. Přemýšlela jsem, jestli si vzít celou černou, ale nejen, že byla dražší, ale přišlo mi, že tohle je alespoň originálnější. Jsem Ruvik skřížený s Alexem, i když Alex téměř nic takového nemá. Panečku....jsem taktik.
Šla jsem v ní do školy, lidi zírali, spolužák se mě lekl, Abdul byla sama bez sebe.
Ale větší sranda byla, když jsem v tom šla navštívit bývalou školu. Šla jsem ráno se sestrou a v ředitelně se zeptala zástupkyně, která si mě pamatuje, jestli tu mohu být. Po asi pěti minutách, kdy mi opakovala, jak je ta mikina boží mi řekla, že já tu mohu být kdykoliv a tak jsem s fajn pocitem odcupitala k sestřině třídě a míjela jen ty malé děti, kterým málem vypadly oči. Beze srandy...to si nedovedete představit, jak čuměly. Zaslechla jsem dokonce i něco jako: "To je duch školy" nebo "Koukejte, Two-face". Při té druhé poznámce jsem zrudla, hehe.

Možná jsem ale chtěla říct ještě něco ,co se mi povedlo získat.

Měla jsem narozeniny a to, co jsem si přála úplně nejvíc byl Artbook Evil Within. Přemluvila jsem mamku a ona mi řekla, že mi ho koupí. Ovšem u nás se už sehnat nedal a poslední nadějí bylo Ebay. Po dvou týdnech plných dennodenního sledování aktualizace, kdy knížka cestovala ze Severní Virginie, přes Ohio, Kentucky, Velkou Británii a Německo, jsem se dočkala a mohla jsem se zbláznit. Co mohu říct jen to, že je překrásná. Nádherná...nemůžu se jí nabažit. Perfektní...Poskytla mi hromadu inspirace a možností a hlavně mě baví se na všechny ty obrázky dívat. Byste ani nevěřili jak sexy tam Ruvik vypadá....vrrr.
Výsledek obrázku pro the art of the evil within
Kromě k ukojení mých tužeb posloužila i k něčemu mnohem důležitejšímu a to, k vývoji TEW: The Engagement. V Artbooku totiž jsou i postavy, které nakonec do hry nebyli přidané a některé mě zaujaly tak moc, že jsem je prostě chtěla přidat do svého příběhu. A právě jedna z nich je na posledním teaseru co jsem kreslila. A co se týče té holky, tak vám musím zkazit iluze....Ne, nejsem to já, pokud jste si to celou dobu mysleli. Ta postava je také z Artbooku, ale neměla mít nikdy nějakou významnou roli ve hře. Patřila pouze k návrhům. Při pohledu na ní jsme se ale nemohli ubránit myšlence, že to je Marta, alias dcera Keepera. Moje fantazie mi to však nedala a udělala jsem z této postavy Martu, co se objeví v The Engagement. Marta je po Ruvikovi moje druhá nejoblíbenější postava a to tam skoro vůbec neni....protože....kde jinde uslyšíte někoho, jak na Ruvika zařve: Hej doktore, pamatuješ si mýho tátu?! To prostě....nemůžete jí nemilovat.
To je ale jen jedna ze tří hlavních úloh....
Druhá je ta, že mě a sestře pomůže při práci na našich cosplayích a na Sammyho taky. Sammy je ale tak trochu napřed, hehe.
No a poslední, a to už asi tušíte...S její pomocí můžu pracovat i na panence.
A to je další věc, ke které se chci dostat.
Rozhodla jsem se, jak panenku budu dělat. Nechala jsem se inspirovat ruským umělcem Michaelem Zajkovem. Abych však mohla začít, potřebovala jsem něco, co se stalo docela pěkným oříškem, a to oči.
Dělat oči jako poslední by bylo opravdu složité a proto jsem je chtěla udělat tak, že je zakomponuju do výroby rovnou a budu je péct spolu s hmotou. Vyrobit vlastní by však zabralo dost práce, a tak jsem se rozhodla si pořídit speciální oči pro tento typ panenek.
Kolik asi myslíte, že stojí takové oči? Nad 300 korun rozhodně. Proto jsem uvažovala o akrylátových. Jsou téměř stejné, ale daleko levnější. Narazila jsem však na závažnější problém a to ten, že při té teplotě, při které musím hmotu zapékat, se akrylát stává tekutým. A co bylo ještě špatné? Jak snadné je sehnat bílé oči? No...nakonec mi však pomohla na to přijít profesorka na protetiku, která má téměř stejný zájem jako já. Proč nekoupit skleněnné korálky a oči poté domalovat? Ptala jsem se sama sebe, proč mě to nenapadlo dřív. Proto jsem tenhle týden zašla do korálkárny a vzala si skleněnné korálky, které mi přišli jako nejvhodnější. Bohužel, bílé neměli, a tak jsem vzala tyhle průhledné. S prací na panence chci začít už o prázdninách, takže snad to půjde.
Ano...prázdniny...
Říkala jsem si, jestli budu doma nebo ne, ale k mému štěstí se naši rozhodli, že pojedeme do Itálie na hory. Těším se, po tak dlouhé době zase lyžovat. Co je ale nejlepší? Jedeme na místo, kde jsme byli před deseti lety, takže doufám, že mi zase vyplují nějaké ty vzpomínky. Tam jsem si kupovala svoje první hry na PSP. Nostalgie....krásná nostalgie.
Znamená to tedy, že celý příští týden nebudu moct nic vydat, protože nebudu mít internet.
Ale nebyla bych to nakonec já, kdybych nezmínila něco ze svého nového já....i když popravdě moc nové není....je vlastně stejné, jen bylo schované.
Zkoušela jsem to řešit...netušila jsem, kde začít, a tak jsem zašla za školní psycholožkou, která mi řekla, že to dobré prostě není a že bych měla najít odbornou pomoc. Nevím, co si o tom myslet...Musím o tom dost přemýšlet...Odhodlám se jít někam nebo se rozhodnu, že nebudu slaboch a dokážu se s tím poprat bez ničí pomoci?
Zásadnější otázka je....jestli se s tím skutečně poprat chci. Protože se stále více přikláním k myšlence, že to řešit nechci a líbí se mi to.

S tímhle tempem Aydee zešílí....ale co si budeme povídat....asi se moc nezmění....možná

Madness: Redemption - Bonusová kapitola

9. března 2017 v 9:16 Stories
Znáte to, když píšete povídku, je tam nějaká postava a vy ji najednou naprosto zapomenete napsat do děje?
Ano, to se mi stalo....
Stydím se za to....
No, každopádně ji vepisuji do bonusové kapitoly, kterou chci věnovat Sammymu a Leslie.



Deprese: nemoc či trend?

8. března 2017 v 6:00 Considerations
Na tohle téma narážíme v dnešní době dle mého názoru dost často. Mohla bych spočítat na prstech kolik lidí v mé blízkosti nebo lidí se kterýma se bavím má nebo mělo depresi nebo se k tomu schyluje.
Už dlouho moje myšlenky běhali kolem toho faktu. Přišlo mi, že lidé v dnešní době jsou slabí a velice snadno zranitelní. Každý druhý potřebuje psychickou a citovou podporu. Lidi dokáže dnes rozhodit každá maličkost a to nejvíce adolescenty. Mají pocit méněcennosti, toho, že po nich škola chce hrozně moc a podobně.
Slovo deprese je velice často užívané. Ne každý může mít stále dobrou náladu a ne vždy jde život tak snadno. Jsou momenty, kdy nemáme náladu na nic a padne na nás smutek. To ovšem neznamená, že máme depresi. V tomto případě se nejedná o depresi, jako o frustraci.
Jak se to pozná?
Deprese je vlastně nemoc. Není to nic hezkého. Kdybych to velice snadno popsala a rozlišila: Jdete si večer lehnout, je vám mizerně. Druhý den vstanete, ale mizerně se cítíte stále. A takhle to trvá...týdny, měsíce, roky! Je to něco, co trvá hrozně dlouho. Deprese netrvá tři dny, ale měsíce. A tím se dostávám k tomu, s čím si to lidé v dnešní době pletou a to, frustrace. Z té se většinou vyspíte. Lehnete si s pocitem, že vám je zle, ale vstanete a tak zle vám není a nebo vůbec. Může to být pár dní, ale ta přejde. Ten pocit vymizí.
Žijeme v době, kdy se s frustrací musíme vypořádávat velice často. Prostředí ve kterém žijeme není pro nás vůbec vhodné a v práci se po každém člověku chce výdrž a nepřetržitá práce. Člověka to dohání k šílenství. Často slýchám a čtu věci o tom, jak člověk musí najít svoji vnitřní harmonii, jíst zdravě, cvičit a tak dále. Ale kde na to ten člověk má hledat čas? Příklad třeba ženy, která je dvanáct hodin v práci, vrátí se pozdě večer domů a musí se ještě postarat o rodinu. A jíst zdravě? Mám pocit, že i to začíná být nemožné s těma cenama. Pak se všichni diví, proč si lidé kupují za pár korun nějaký salám a housku.
Takže to, co většina lidí pociťuje není deprese, nýbrž frustrace.
Jenže se dostávám k hlavnímu tématu a možná i problému dnešních adolescentů. To jest, že oni vlastně chtějí mít depresi. Chtějí být smutní,chtějí se cítit pod psa. Ale otázkou je, proč? Kvůli tomu, aby byli zajímaví? Je to velice omýlaný a častý důvod, i přesto je pravdiví. Oni si to možná nepřipustí, ale vnitřně tomu tak je.
Jaký je na to podle někoho nejlepší lék?
Ono se snadno řekne, ať na to nemyslíte. To potom toho dotyčného vytočíte ještě víc, protože o tom to vlastně celé je! Nejde na to nemyslet! Ať se snažíme sebevíc, nejde to. Ale rada není to, na to nemyslet jako spíše se naučit se na to dívat z jiného úhlu a z té lepší strany.
Tímto článkem jsem ale nechtěla naznačit, že všichni takoví lidé si jen depresi nalhávají a chtějí ji mít. Jsou tu lidé, kteří depresí třeba opravdu trpí.
Lidé jsou různí. Někteří mají silnější vůli, jiní ne. Někteří se na svět dívají pozitivněji, jiní naopak. Některé jen tak něco nerozhodí a ze života nedělají takovou vědu. Jiní zase ano. Jsou lidé, kteří depresemi skutečně trpí a některé situace je hodl dokáží vykolejit víc. Ono to vlastně mnohdy ani nemá svůj důvod a prostě to přijde. Společnost se snaží mnohdy přijít na to, jak k tomu došlo, ale některé věci prostě jen tak vysvětlit nejdou. Prostě...to...přijde.
Nemohu říct, co proti tomu dělat. Nejsem psycholog nebo psychiatr. Sama si těmi věcmi procházím, ale nerozebírám je s ostatními, protože mi to přijde absurdní. Někdo se s nimi umí vypořádat, ale někdo zase ne.
Když máte skutečně depresi, poznáte to po nějakém čase tím, že prostě jste absolutně myšlenkama a psychicky....nechci úplně říct na dně...Budíte se a je vám mizerně, jdete si lehnout a je vám mizerně.
Společnost vidí velice často lidi, jako jsem já (chodí v černém, poslouchají určitý typ hudby a však to znáte), jako přesný typ těch, co mají depresi a jsou pořád zasmušilí a otrávení ze života. Já mohu říct jen to, co si myslím a to jest:
1. Bude to třeba tím, že je jejich vrstevníci nepříjímají už jen podle toho jak vypadají a jak se oblékají. Už trvá dost dlouho, že jsou lidé i s odlišným stylem a dodnes prostě nerozumím tomu, proč je ostatní pořád odsuzují.
2. Je to individuální. Čelíme různým předsudkům a fakt, že TIHLE lidé trpí depresema je jedním z nich. Znám mě podobné, kteří jsou vlastně neskutečně pozitivní lidé.
3. Vyjdu z předchozí myšlenky o tom, že to je jeden z předsudků...Výsledkem je třeba to, že ve skutečnosti depresemi fakt netrpí. Například umělci. O nich si mnohdy lidé myslí, že jsou depresivní, ale faktem je, že oni právě nejsou. Oni si z těch "depresivních" lidí dělají ve skutečnosti srandu. Tím "depresivních" myslím ty, kteří jsou takoví jen proto, protože to je vlastně neskutečně v dnešní době úžasné a podobně.
Problém je, když narazí na člověka, který jimi fakt trpí. To mu v tom poté opravdu moc nepomůžete.
Člověka, jenž tím trpí...nikdy jsem nepochopila význam uklidňujících slov jako: To bude dobré a tak podobně. Nepochopila jsem to, jak tahle slova to mohou vyřešit. Nechci tím ale říct, že svěřit se někomu s vaším problémem je vlastně omyl. Ba naopak...je to lepsí než nic. Ale takovým já rozumím, že to nechtějí říct, protože i já jsem se jednou takhle svěřila a vlastně jsem byla absolutně odmítnutá a ještě se mi vysmáli. Chtěla jsem si hodit jejich oči do špaget...
Někdy je nejlepší cesta, doslova se vyzpovídat. Mluvit s někým, kdo je ochotný vás poslouchat. Práce psychologa je na to zaměřená, protože on vás navede k tomu, jak se s tím vypořádat. Ale opět..nechci tu mluvit o tom, jak se s tím vypořádávat, když sama na to nejsem expert a dodnes jsem se s tím nenaučila sama bojovat.


Fotka uživatele Insane Nightmare.

Když vás lidé opouští

7. března 2017 v 8:59 Considerations
Tohle je téma nebo věc, se kterou jsem se setkala v poslední době více než dost. Tohle je u mě přesně to období, kdy se tohle stává, ale ne vždy je velice snadné se s tím vyrovnat.
Napadá mě hromada myšlenek a věcí, které bych k tomuto vyjádřila, ale i přesto je těžké je sem napsat. Mohla bych z toho navázat na zkušenost, kterou jsem měla nebo se kterou jsem se setkala, ale kolik jsem tady toho na sebe už práskla?
Představte si moment, kdy několik dlouhých let jste ve skvělé partě. Parta nerozlučných přátel sdílející společné zájmy, podobné názory a pohled na svět a stejnou mentální poruchou (v dobrém slovasmyslu). Po těch letech najednou dojde k tomu, že se jeden článek oddělí. Najednou mrknutím oka je pryč. Znám ve svém životě lidi, kteří se se změnami vypořádávají rychle...nebo dokonce ty, pro které nejsou přátele tolik a dokáží si je lusknutím prstu nahradit. Jenže já třeba taková nejsem a to mi to akorát dost ztěžovalo.
Byli to strašně zvláštní dny. Bylo to, jakoby vás nadobro opustil a s ním odešli i všechny ty vzpomínky. Nedokázala jsem to pochopit a připustit si to. Hlavně mě štval i ten důvod. Nejčastěji lidé z vašeho života odejdou kvůli někomu jinému. Přítel nebo přítelkyně nejčastěji...nedej sakra kvůli jiným přátelům. Hustili do mě, že život takový je a že lidé z něj budou odcházet tímto způsobem. Jenže já tenhle systém začala nenávidět a odmítala si připustit, že to takhle musí být. Chtěla jsem to změnit, ale já, která sotva dokáže někomu sama od sebe napsat....(dodnes nevím, proč to tak mám). Jaké je nejlepší řešení pro toho člověka, když třeba odejde kvůli lásce, ale i přesto vám řekne že se s vámi chce doposud stýkat? Udělá si na vás čas tak či tak...velice dobrý kompromis. Tedy...pokud mu to ta druhá osoba "dovolí" a pokud on sám bude chtít a nejsou to jen plané řeči. Takhle se mi to stalo asi dvakrát, s tím, že ten první nebyl až tak extrémní.
Po čase se to nakonec dalo. Bylo by to o dost obtížné, kdyby ten někdo zůstal takovým jakým je, jenže když je někdo tak snadno ovlivnitelný a nakonec vám ani nevěnuje pozornost a furt jen zírá do mobilu aby si mohl psát s tím druhým, tak vás to pěkně vytočí a vy už jen chcete, aby vypadl a nevracel se. Já jsem se s tou osobou už "rozloučila". Zřejmě jí nechybím a je mi to v celku jedno...nemám totiž dobré období na to se s někým stýkat a ani nechci....asi od sebe lidi odstrkávám.
Časem ale nastane další zkrat...
Parta se drží jakžtakž pohromadě v době, kdy spolu chodíte třeba do třídy nebo se vídáte každý den. Pak ale třeba nastane změna školy, střední nebo tak a najednou je to složitější se tolika stýkat. Nastalo to, že další osoba se rozhodla odejít. Právě ta, které na přátelích nezáleželo tolik a dokázala si je nahradit...snadno ovlivnitelná osoba a přizpůsobující se ostatním. Doslova kopírující lidi, mezi kterými se nachází. Bolí to víc, když vám přímo řekne, že se s vámi bavit nechce, i když se snažíte sebevíc. Veškeré další pokusy jsou k ničemu a vy dostanete vztek. Najednou je všechno pryč...dávná parta, dávné šílenosti, co jste vyváděli jsou pryč...
Něco podobného jsem si zažila a stále zažívám...
Člověk vám snadno řekne, že život je takový a vy se s tím musíte smířit...budou vám pořád říkat, jak si najdete nové a nové přátele, ale pravdou (v mém případě například), že to tak jednoduchý někdy není. Ne jako já, která si přátele najít neumí. Přestala jsem skoro mluvit s lidmi a bavím se jen s určitou menšinou. Od střední mluvím jenom s jedinou osobou ve třídě a jinak neprohodím s nikým kus slova. Zahodit jen tak někoho, se kterým se znáte tolik let a spolu jste toho tolik zažili a překonali není jednoduchý. Pro někoho ano...někdo se dokáže snadno spřátelit, ale já kurva ne.
Přátelství se mi najednou stalo strašlivouu přítěží v životě. Musela jsem se naučit být sama a nebýt závislá na lidech. Začala jsem svůj čas investovat do toho co dělám. Malovat, psát, číst, kreslit...Do toho všeho jsem dala samu sebe. Po čase, kdy jsem se tohle naučila je najednou pro mě problém si najít přátele a věnovat jim kus toho času, který mám narvaný do toho všeho. Ale není to ani o tom čase, ale možná i vnitřně o tom, že ať už jsem se stala silnou a nezávislou sebevíc a nedokáže mě ranit jen tak něco, tak pořád je uvnitř kus mě, který tohle znovu zažít nechce. Ten člověk by zase odešel jako ti předchozí...Prožít si to všechno znovu, tu frustraci, pocit samoty a beznaděje se mi nechce.
Ale ne vždy se stane to, že lidé odejdou a nevrátí se.
Mohou existovat ti, co se vrátí. Většinou je to proto, protože mají nějaký problém se sebou nebo jiný a vrátí se k tomu, kterému v minulosti věřili a byli si jistí, že mu mohou věřit i nadále. Možná ale existuje i někdo, kdo si svou chybu uvědomí (pokud vyloženě nemusel odejít od vás). Záleží pak už jen na vás, jestli máte tu sílu a srdce na to jej přijmout zpět. Já jí našla...velice ochotně. Stalo se ale to, že jsem se stala negativní energií v přátelství jiném. Stala jsem se tím, kdo ohrožoval jiné. Mohla jsem s tím být smířená...jistě...Nenávidím lidi a vztahy, ale svině nejsem. Ale vy se stáváte nebezpečným jen pro toho člověka, kterého ohrožujete....Je na něm, jestli vás přijme nebo ne. Může se stát, že na vás vyloženě žárlí a nenávidí vás, že mu přebíráte někoho jiného, ale taky to může být někdo, kdo věří ve vás a v to, že takový nejste a že se spolu dokážete bavit také.
Mohla bych o různých podobných kombinacích a situacích mluvit dlouho, ale sama nejsem profesionál.
Jsem rozpolcená osoba zpřetrhanými vztahy s přátely, rodinou. Lidé mě zahodili, odstrčili. Stala jsem se někým, jenž vztahy a vazby musel udržovat a napravovat.
Nevím co více bych na konec mohla říct...
Možná jedno věc a to, že pokud patříte k lidem, kteří chtějí pomáhat druhým lidem v tom, že jim naslouchají, pomáhají jim řešit přátelství nebo lásku a pomoct jim, jste skvělý. Ale opatrně, protože časem vás to může vysát....vysát do morku kostí....vysát z vás duši....úplně všechno a vy to pak nesnesete...pak neznáte nic jiného a sami sebe pak nedokážete dostat do něčeho jako je přátelství nebo vztah....Lidé co radí druhým jsou většinou sami.

Zřejmě je normální, když vás lidi tak snadno opouští, ale pro mě to nebude nic, s čím se smířím a co můj mozek dokáže pochopit. Když vám na někomu záleží a jemu na vás, přeci ho jen tak neopustíte! Kdykoliv je možnost si najít čas nebo to nějak zkusit...Dnešní doba nám dává tolik možností jak se spojit...přes messenger nebo jinak....
Fotka uživatele Dark Art 暗い芸術.


Madness: Redemption - Epilog 2

6. března 2017 v 8:42
Epilog je rozdělen na dvě části, protože je tak dlouhý, že ho nemohu publikovat :D


Madness: Redemption - Epilog

6. března 2017 v 8:41 Stories
Epilog Madness 2 je zde.
Nebudu lhát...bavilo mě to. Fakt mě bavilo to psát, ale i vy musíte říct, jestli vás to bavilo číst, popřípadě jestli proti tomu máte nějakou výčitku nebo tak. Klidně to napište jen mě do zpráv autorovi nebo na blog anonymně, pokud nechcete, abych věděla kdo jste.
I přesto těm, kteří zde setrvali až do konce a za těch posledních pár týdnů mě neodsoudili za to, co jsem sem napsala o sobě a tak....děkuji vám.

Dnes očekávejte další teaser na novou povídku, kde najdete oficiální název.
A zítra očekávejte úvahu!


Madness: Redemption - 33. část

4. března 2017 v 9:12 Stories
Chtěli byste nějaký aktuální článek?
Můžu na sebe prásknout pár kravin...třeba...kolik peněz jsem utratila za věci od Killstar.
Ne...věřte mi :D to vědět nechcete.


Madness: Redemption - 32. část

2. března 2017 v 8:55 Stories
Já tomu nerozumím....ANI NE TÝDEN A ZASE BEZ INTERNETU....

Vážení, opravdu netuším jak a proč. Budu se asi muset naučit bez toho žít. Ale tady to nevzdám.
O víkendu čekejte další část Madness a pak....epilog...konec se blíží.

A co pak? Težko říct...hodlám svou sílu dát do nové povídky a následně do TNO. Ten příběh si zaslouží dopsání i kdybych se měla přetrhnout.
Každopádně chci ale psát i něco jiného...úvahu...ale o čem. Pokud nějakou chcete, řekněte si. A pokud tu někdo zbyl, napište mi názory. Nemohu tak často odepisovat a nedostanu se na internet tak často. Nemohu si číst blogy a štve mě to, ale i přes to všechno se opravdu snažím. To mi věřte....i po tom všem, co jsem na sebe práskla jsem to pořád já. Jenom jste se dozvěděli podstatný kus o mně. Na osobě mi to ale nemění tolik...doufám...

Satan s vámi
- Aydee