Listopad 2016


Madness: Redemption - 13. část

28. listopadu 2016 v 23:54 Stories
Brzy nám z toho všem začne hrabat...
Komu se ta představa líbí, ať zvedne ruku! Jsem tu jen jediná? Hmmm....



Madness: Redemption - 12. část

26. listopadu 2016 v 6:28 Stories
Madness se nám pomalu rozjíždí!
Možná to už ani nebude takové, jak jsme si představovali. Ani vy, ani já. Mám skvělý nápad, který doslova křičí a volá na mě, abych ho využila a už pouze jde o to, zda-li se vám to bude líbit či ne.

Jinak, možnost vytvořit si vlastní postavu stále platí, tak pokud ji někdo chcete využít, můžete. A nemusí být pouze jedna, můžete jich mít víc.


Those Who Suffered - 1

23. listopadu 2016 v 21:00 Stories
Tohle není jedna velká povídka na pokračování.
V mé hlavě se zrodí mnoho věcí a příběhů...nedavno se mi takhle sesmolilo několik postav. Sesmolit je možná trochu špatné vyjádření. Význam pro mě a vůbec důvod jejich "spojení" je daleko hlubší a na dlouho, ale pokud by byl zájem o to vysvětlit podrobněji jejich příběh a tak, mohla bych to napsat. Už jsem nedavno vydala jednu jednodílovku ,kde se střetlo několik postav zároveň. Ano, to jsou oni...

S příběhy, co se mi dějí v hlavě přicházejí krátké povídky, které vypisuji. Možná vám to nic neřekne, pouze to, že to je jen výplod mé fantazie, ale pro mě to vždy bude mít hlubší význam než by se zdálo.
Proto vzniká tahle série, kde, pokud mě něco napadne nebo se mi o tom bude zdát, budou mít místo právě tyto postavy.
Už název by o nich něco vypovídal, ale jak říkám, je to na vás, pokud chcete o nich vědět víc.

Už ale úvodní příběh bude trochu jiný, protože ze zmíněných postav tu bude jenom jedna.

Madness: Redemption - 11. část

18. listopadu 2016 v 9:07 Stories
Hrneme se dál!
Během tohohle týdne jsem toho nakreslila víc, než bych sama čekala. Jde ale spíše o to co a jestli opravdu to chci ukazovat všem.



We died...to born again

16. listopadu 2016 v 23:22 Stories
Bolest lidi změní...Silná nenávist dokáže měnit svět...Jediné co chtějí je, aby ostatní věděli jaké to je trpět...


Louka byla tak jasně zelená. Slunce zářilo jako nikdy předtím a průzračná voda v potoce se třpytila. Kam jsem pohlédla, plno barev. Stvoření, která v reálném světě vůbec neexistovala a rostliny jakbysmet. Houbi tu přerůstali stromy a tak krásná obloha...jasně modrá. Místo z těch nejfantastičtějších představ. Místo plné divů...


Pole jakoby nemělo konce. Nikde nic, jenom pole plné slunečnic. Byly všude kolem mě. Pouze jeden dům stál uprostřed toho pole. Ne, nebyl to dům, ale stodola. Stodola, patřící naší rodině. Usmál jsem se, když jsem spatřil vysokou dívku s dlouhými černými vlasy a v červených šatech, jak rozesmátě volá mé jméno a běží směrem k ní. Rozeběhl jsem se tím směrem...


Ten strom byl tak vysoký. Na té houpačce mě držela dvě dlouhá lana a s každým zhoupnutím jsem si připadala jakobych létala. Byla jsem volná! Černé vlasy mi vlály ve větru. Stála kousek u stromu, holčička stejně stará jako já, ale se světlými vlasy. Dívala se na mě a přešlapovala z nohy na nohu. Vypadala nesvá. Dívala se na mě a pokaždé, když se naše pohledy byť jen na chvilku střetly, svůj pohled sklopila. Měla snad ze mě strach? Nebo z toho, co dokážu...


Seděla jsem na chladné zemi v úzké kabince a nechala slzy téct. Nehleděla jsem na to, jestli mě někdo uslyší či ne. Tolik to bolelo. Všechno na mě dopadalo....všechna ta tíha. Nedokázala jsem říct, zda-li to ještě unesu. Co je na mě špatného? Proč mi to dělají? Proč jsem se narodila? Dveře od koupelny se otevřely. Dovnitř někdo vešel a já ztichla. ,,Kdepak jsi, holčičko?" ozval se příjemný andělský hlas. Vstala jsem a pootevřela dveře kabinky. Před nima stála ta jediná osoba, která mě nikdy nezavrhla. ,,To jsem já, všechno bude dobré." řekla a objala mě tak pevně. Moje máma...byla pro mě vším...světlem...bohem.


Úsměv na rtech mi hrál po celou dobu, co jsem kráčela po té louce. Vzduch byl tak čistý a svěží. Necítila jsem žádnou prázdnotu ani smutek. Bylo to místo šťastné. Došla jsem na malý kopeček a rozhlížela se kolem sebe. Měla jsem chuť si jen sednout nebo lehnout do trávy a pozorovat ty divy kolem. V tu chvíli jsem ale ucítila, že je něco špatně....Obloha se rychle zatemňovala a země barvyla do ruda....


,,Neboj se! Já tě chytím!" zvolala s úsměvem a rozevřela paže. Věřil jsem tomu? Ano...jí jsem věřil. Jí jediné jsem vždy věřil. Skočil jsem a jak řekla, chytila mě. Zatočila se mnou a postavila mě zpět na zem. ,,Copak to máš?" zeptala se, stále se usmívajíc a ukázala na mojí ruku. Ani jsem si neuvědomil, že jsem v ní stále svíral slunečnici. Nesměle jsem sklopil pohled a podal jí ji. Její oči se ještě více rozzářili. ,,Ach děkuji." řekla a přijala ji. Políbila mě na tvář a já se začervenal. Zvenčí jsem uslyšel nějaké kroky, jakoby někdo šel směrem ke stodole. A ona si toho všimla také. Úsměv nám oboum povadl...


Slezla jsem z houpačky a chodila si volně na kopečku kolem svého stromu. Trs květin, co jsem držela v ruce vypadal tak krásně. Ale nezářil tak moc, jak jsem chtěla. Jen slabá myšlenka a květiny vzplály jasným plamenem. Usmála jsem se. Neublížil mi. Nemůže mi ublížit. Periferním viděním jsem spatřila postavu muže, jak jde k mému stromu a posílá sestru pryč. Jeho pohled se soustředí jenom na mě. Něco jsem cítila...něco špatného....


Oni řekli, že mi mohou pomoci. Vystoupila jsem z černého auta a hned za mnou moje matka. Držela mě za ruku. Všichni lidé, co šli s námi byli oblečeni v černém. Ženy měli černé závoje, muži po většinou klobouky. Vypadalo to tak zvláštně. Kráčeli jsme po červeném koberci do krásně zdobeného domu. Chodby vypadaly také krásně. Zdi pokrývaly obrazy různých lidí a krajin. Matka mě nadále držela za ruku. Vedli nás dál chodbami, až skončili u jednoho velikého obrazu. Dopředu vyšla žena a obrátila se k mé matce. ,,Může odejít, Dahlio." promluvila klidným hlasem k mojí matce. Za tím hlasem se ale skrývalo něco jiného....cítila jsem to. ,,Ničíme hřích, ne hříšníky." pronesla opět. Popadl mě pár silných paží a obraz se otevřel. ,,Mami!" vykřikla jsem zděšeně.


Vzbudilo mě mňoukání mého černého kocoura. Bylo mi horko, kůže mě pálila. Svět se se mnou točil a cítila jsem, že za chvíli omdlím. Kocour mě ale chtěl někam vést...vedl mě k oknu. Vzala jsem svého plyšového králíčka a následovala ho. Okénko v mém pokoji bylo otevřené a kocour jím seskočil dolů. Něco mi říkalo, že mám jít za ním. To horko bylo nesnesitelné. Kůže tak moc pálila. Uvědomila jsem si, že mi hoří šaty. Seskočila jsem dolů a skutálela se po zemi. Udusila jsem oheň, ale mnohem větší mě čekal, když jsem se ohlédla zpět k našemu domu. Byl celý v plamenech a slyšela jsem jenom křik. ,,Mami!! Tati!! Lizzie!!!"


Vzduch byl těžký. Nemohl jsem dýchat. Podíval jsem se na Lauru a i ona vypadala, že každou chvíli omdlí. Začalo být ve stodole větší horko než doposud bylo. Stěny se najednou začaly rozpadat a seno mizelo v plamenech. Celá stodola byla v plamenech. Stál jsem na špatném místě a najednou cítil, jak nesnesitelně mě pálí kůže. Křičel jsem. Laura vykřikla mé jméno a přiskočila ke mě. Pomohla mi udusit oheň, ale cítil jsem spálené maso. Cítil jsem krev....mojí krev. ,,Tudy!" zakřičela a pomohla mi k jedné stěně stodoly. Výš nad námi bylo okno. Laura mě vyzvedla. ,,No tak...přiráhni se! Dokážeš to!" křičela. Snažil jsem se...nešlo to. Najednou jsem ucítil, jak se vzepřela a doslova mě vhodila do okna. Vynaložila tolik síly. A já zase neměl tu svou, abych se v tom okně udržel. Vypadl jsem dolů na tvrdou zem a jediné, co jsem slyšel byl pronikavý křik mojí sestry uvnitř stodoly, jak hoří zaživa....


Byly všude kolem mě. Byli v neprůstřelných vestách, v maskách a v rukou držely zbraně. Několik z nich mě pevně drželo a vedlo obrovskou místností. Vzpírala jsem se a křičela, ale nikdo mi nepomohl. Nikdo nic neříkal. Táta šel kousek ode mě. Ani jednou na mě nepohlédl. Nasměroval muže a ti mě vedli k obrovské kovové kouli. Jakoby visela uprostřed volného prostoru. Dostali mě do ní po malém můstku a vhodili dovnitř. Křičela jsem kletby...vřela vzteky, ale také brečela a propadala zoufalství. ,,Prosím ,ne!!" Kupole se za mnou zavřela a pohltila mě tma a ticho....


Mé tělo hořelo. Já jsem hořela. Křičela jsem nad tou bolestí. Vzpírala jsem se, ale nemohla se hýbat. Byla jsem přivázaná na obrovské kovové konstrukci a visela těsně nad žhavým uhlím. Cítila jsem, jak jsem hořela. Lidé v místnosti nehybně stáli a pozorovali mě. Proč mi nepomáhají? Proč mi tohle dělají? Nikomu jsem nic neudělala! Žena, co mě sem přivedla něco hlasitě zvolávala a všichni přitakávali. Vztahovala ruce, ale já jí nevnímala. Cítila jsem ke všem takovou nenávist. To oni mi to udělali. Nenávidím je všechny! Jeden řetěz držící konstrukci se zničehonic utrhl. Slyšela jsem zděšené výkřiky. Konstrukce se se mnou zhoupla a vrazila do obrovké mísy s uhlím. Svět se se mnou zakymácel. Mísa se převrhla a během chvilky byla v plamenech celá místnost....A všichni utekli....Nikdo mi nepomohl....


,,Je to jenom sen." ,,Není to jenom sen...je to vzpomínka. Vzpomínka, ze které se mi dělá zle." Seděla jsem v příjemné místnosti doktora Bumbyho a líčila mu vše, co jsem viděla, vše co jsem cítila a cítím. Pořád je vidím...rodiče...náš dům, jak je v plamenech a jak se ta krásná barevná říše mění na jedno krvavé peklo. Plameny všude...topila jsem se v krvi. Slyšela jsem jenom křik. Prý jsem to byla já...Říkali, že jsem ten požár způsobila já. Proto jsem také jako jediná utekla, ale já vím, že žádný oheň v domě nebyl, když jsme spali. Svíce zhasnuté všechny...a díky kočce jsem našla cestu ven. Chci znát pravdu...nevěřím tomu, že jsem šílená. Nejsem...Najdu pravdu...Zjistím co se stalo...Má říše se rozpadá...musím ji zachránit...


Po letech výzkumu...po letech mé marné snahy najít způsob, jak najít více vzpomínek na mojí sestru...jsem tady. Uvězněný někde, odkud nikdy neodejdu. Uvězněný ve své vlastní mysli. Ve svém vlastním světě. Hodili mě sem...chtěli se mě zbavit, ale věděli, že mě potřebují. Myslí si, že mě tu udrží, ale já znám způsob, jak se dostat ven. Tenhle svět jsem stvořil já....nemůžou mě tady držet navěky....


Můj vztek byl silný. Má moc rostla...Dříve nebo později se odsud dostanu a můj otec za tohle zaplatí. A já znovu uvidím své děti...Volala jsem ho. Volala jsem Paxtona a on mě slyší. Jde mi pomoct...Ale kde je ten druhý? Kde? Jde sem taky. Jde za Paxtonem, ale nic neví...nic netuší. Brzy se dozví pravdu. Brzy budu volná. A budeme jenom spolu...


Pouze na lůžku, za bílými záclonami v nemocnici. Žádné sluneční světlo, žádný čerstvý vzduch. Špatně se mi dýchalo a pomáhali mi jenom přístroje. Ta bolest byla nesnesitelná. Nejenom fyzická, ale hlavně duševní. Zradili mě...všichni. Tolik je nenávidím. Nenávidím všechny...K malé dírce v zácloně přistoupila malá dívenka. Měla černé vlasy, modré šaty a rudé oči. To jsem já! Přiložila ruku...Řekla, že je řada na nich...Že za mojí bolest zaplatí. Ano...zaplatí všichni. Vztáhla jsem ruku k té její a spojila svou mysl s její. Celá místnost upadala do temnoty. Zdi se odlupovaly a kolem se začal šířit oheň. Moje moc vzrostla s nenávistí víc...A s tou já změním tohle všechno...Pomstím se jim...Za to co mi provedli zaplatí všichni....do jednoho....

,,Ruvik sem, Ruvik tam!"

12. listopadu 2016 v 8:43 My Boring Life
Dneska jsem si tak ráno přivstala a spatřila zasněženou krajinu. Zima, kafe, svíčky po celým pokoji a znovu koukání na TEW od Agraela...Napsala jsem ale Brutusovi a Hnususovi, takže snad odepíší.

To ale není to, o čem budu dnes mluvit.
Především chci jen říct to, že protentokrát nevydání další kapitoli Madness nebylo neplánovaný. Nevydala jsem to, protože prostě jsem si nebyla jistá odezvou, kromě asi dvou lidí. Risknu to...

Momentálně ale si opět říkáte, o čem tenhle článek zase musí být. Vypadá to na nějakou hlášku a k ní asi nějaký ten příběh a to se připravte, že příběh bude.

Sedněte si...Věřte mi, bude to lepší pro všechny.

Výsledek obrázku pro ruvik

*slint slint

Halloween 2016

7. listopadu 2016 v 8:56 My Boring Life
O týden později, ale alespoň jsem se na to úplně nevykašlala.

Důvod, proč jsem nestihla napsat některé články dříve je jasný. Škola a jako další je únava, protože k večeru se mi nyní stává, že přejdu do takového zvláštního modu, u kterého jsem schopná jenom koukat na současné hororové streamy nebo si číst věci do školy.

Za půl hodiny musím jít do školy, takže během téhle doby bych chtěla alespoň něco napsat, takže...



Now, he is mine (Deviless)

6. listopadu 2016 v 1:35 Stories
Před čtyřmi dny byl Den zesnulých a Den patologů.
Na tento den jsem chtěla vydat tuto povídku, ale nevyšlo to, protože jsem toho měla hodně do školy.
Mrzí mě to, ale nemohu vás o tu povídku jen tak připravit.

Zároveň chci alespoň pozítří vydat další díl Madness a zítra ještě zážitek z Halloweenu, protože i to mi škola nedovolila napsat.