Stále tady jsem!

22. května 2017 v 0:24 |  My Boring Life
Ne, já jsem neutekla! Jsem tady pořád nebo se sem alespoň stále budu vracet.

Musím se vám hluboce omluvit za svojí už pěkně dlouhou nepřítomnost. Naposledy jsem psala těsně předtím, než nám měli zapojit internet. Ano, zapojili a ano, běží to. Jsem zde a mohu se zase blogu věnovat jako dříve.

Proč ale ta nepřítomnost?

Dost se toho semlelo vážení...nebo alespoň vy, co jste tu ještě zůstali.
Nebylo mi a stále mi není dobře, měla jsem toho moc a zároveň nic, proležela jsem celé dny v posteli a nebyla schopná se pohnout. Byla jsem na poliklinice, dostala jsem prášky, prostě....nějak se to semlelo. Teď mě čeká ještě hromada vyšetření...

Teď ale ty pozitivní věci.
Zjistila jsem, že mi rostou zase vlasy. Takže tímhle tempem bych je mohla znovu nechat narůst a možná i delší.
Mám šedivé čočky na cosplay a příští týden by mi měl přijít latex a nějaké ty další věcičky. Kromě toho mě čeká ještě koncert Rammstein. S mojí apatií vůči okolí se mi ale nějak nedaří dostat se do té nálady, kdy bych nejraději vybuchla nadšením.

Co se týče panenky, tak tam jsem ale vůbec nepokročila. Ani jsem znovu nezačala, protože toho bylo hodně. Mám navršeno tolik věcí, co musím udělat, ale najednou jsem si uvědomila, že už zbývá poslední měsíc a již brzy se konečně budu moct pustit do toho všeho. Věci mám...jen začít.

Kromě toho jsem si koupila konečně DLC k TEW....Měla jsem je dohraný během tří dnů. Pojedu je znovu, samozřejmě, to bych nebyla já. Potřebuju z toho vyždímat co nejvíce informací.
Brzy se vrátím zpátky k TNO, kterou pořád chci strašně moc dokončit a také....napsala jsem pár povídek, ale jsou úplně nové. Ruvik a Alex (Prototype)....
Pokud by tu byl někdo, kdo by o ně stál, hlaste se...Jsou jiný, jsou to marné nové pokusy, ale vyblbla jsem se na nich a byla by pro mě škoda je jen tak smazat.

Fotka uživatele Psychos †.
 

Psychické zhroucení...

27. dubna 2017 v 22:46 |  My Boring Life
Nejprve bych začala asi dobrými zprávami, protože jsou kratší a než byste se prokousali tou horší částí tohoto článku, tak ležíte na klávesnici se slinou u pusy.
Ve středu nám mají zapojit neomezený internet. To znamená: Agraelus -> sledování Outlast, vydávání článků, stažení DLC k The Evil Within -> brzké dokončování The Engagement, případná lepší komunikace s Danem.
Kromě toho ve středu mám jít konečně na Body exhibition.
A grande finale....Prototype 3 confirmed!! ALEX PREJ ŽIJE!!! ALEC PREJ ŽIJE!!! ŽIJ KURVA ALEXI!!!!

*dlouze vydechne
Tak jo, už se uklidním a nyní se dostáváme k té horší části.

Už dost dlouho se mnou plujou dost hnusný myšlenky, stavy a celkově i pocity. Může se se mnou dít cokoliv, mohlo být v mém dosavadním životě cokoliv strašně super, ale prostě to nešlo.
Se začátkem letošního roku se to začalo zhoršovat...
Psala jsem o tom už jeden článek. Nevím jak dlouho to už je.
Prala jsem se s tím denodenně, měla dostatečnou sebekontrolu a prostě s tím neotravovala nikoho kolem. Nebo jsem se o to alespoň snažila. Naši toho mají už tak moc a moje sestra si prochází tou etapou života, kterou jsme si prošli všichni.
V úterý večer to na mě nějak začalo všechno padat. A ve středu dopoledne přišlo vyvrcholení všeho.
Takhle hrozně jsem se necítila ani nepamatuju. Měla jsem chuť ječet uprostřed hodiny. Abdul mi řekla, ať jdu okamžitě za profesorkou, protože to začínalo být fakt zlý. Nedokážu to pořádně popsat...
Každopádně jsem šla za profesorkou a požádala ji, jestli bych mohla o volné hodině odejít. Řekla mi že ano, tak jsem si řekla, že ty zbývající dvě hodiny ještě přetrpím. Jenže pak jsem se dozvěděla, že profesorka volala mamce a nakonec si pro mě přijel táta a odvezl mě pryč.
Do konce dne mě nenechal samotnou. Různě mě všude bral a mluvil se mnou. Dozvěděla jsem se hodně věcí a zároveň jsem byla ráda že se mnou takhle otevřeně mluví. Jenže v tom stavu jsem nemohla absolutně víc pobírat. Pořád jsem byla unavená a chtěla jsem být hlavně sama.
Dneska a zítra zůstávám také doma, protože to mamka nechtěla riskovat. Dohodli se prostě na tom, že mě pošlou k psychologovi, ať se mi to líbí nebo ne.

Nechci tu říkat všechno....Jsou věci, co si odnesu do hrobu. Nikdo nedokáže pochopit to, co cítím a jak věci vnímám. Není to žádné moje hloupé nebo slepé přesvědčení, ale je to pravda. Nemůže to nikdo pochopit....
Za ten výbuch se ale nesnáším. Doteď všechno šlo v pohodě. Nikdo nic neřešil....a prostě jednou na člověka něco padne. Na někoho to má větší vliv a na někoho zase ne. Na potvoru zrovna já patřím k té první skupině. Ale jakmile to prostě řeknu a svěřím se, tak to najednou všichni řeší. Tohle ale nemá cenu řešit.
Já cítím, že budu zase normálně fungovat. Že to bude zase v normálních kolejích, ale musejí mě nechat na pokoji. Nepotřebuju nikoho, aby mi pomáhal. Dokážu se s tím prostě poprat sama a cítím, že to zabírá. Pokud se mi někdo do toho bude vměšovat, může se to podělat víc a nedej bože, co dalšího by se mohli lidi kolem mě dozvědět. To nehodlám riskovat....
Naši si myslí, že to je tím, že nemám přátele. Že už si s nikým nepíšu, ani s Brutusem ani Hnususem a že nechodím ven. Že ani netuší, co vlastně dělám, když jsem zavřená v pokoji.
Ano, asi trochu ano. Ale jak znám Brutuse, ta mě pošle někam s mýma náladama. Vlastně se jí ani nedivím. Koneckonců, kdo by na to měl nervy se se mnou o tom vybavovat. Takže jsem si našla způsob, jak se někomu vymluvit. *podívá se přes rameno na skříň
Dostávám se do nálady psát TNO, takže určitě čekejte další díly. No a chci dokončit svoje anatomické nákresy a pustit se do panenky. Když se mám dát do kupy zítra, tak pořádně. Dokončit nákresy, začít panenku, začít číst. Dlouho jsem nečetla...Chci číst. Ale lidi z depresema tuhle situaci pochopí. Moment, kdy byste dělali všechno, ale nejde to...prostě to nejde.


Lobotomie: Omyl nebo zázrak

24. dubna 2017 v 9:44 |  Considerations
Pokud se zde na tomto místě nachází lidé s podobnými zájmy, tak zřejmě vědí nebo jen i tuší, co je to lobotomie. Pro ty, kteří to netuší, tak lobotomie je neurochirurgický zákrok, při kterém se přeruší v mozku nervová vlákna spojující mozkový lalok s ostatními částmi mozku, což se provede většinou neznámějším způsobem, frontálně, jehlicí těsně nad oční bulvou přes oční jamky. Pravděpodobně jste už někde tohle viděli, nejčastěji v hororech a tak.
Výsledek obrázku pro lobotomie

Lobotomie mě zaujala už dříve, ale teprve nedavno jsem se o ní začala zajímat trochu více. Četla jsem hodně článků, informací a snažila se toho pobrat co nejvíce. Moje "znalosti" v tomto směru nejsou stále nic moc, ale v historii se orientovat přeci jen dokážu.
K tomuto článku mě vedla jedná zásadní otázka. Jestli je lobotomie skutečně tak strašná, jak se dozvídáme z filmů a knih. A pokud ano, proč se teda vůbec v medicíně užívala.
Při svém pátrání jsem se setkala s dvěma typy článků. Jedni psali o tom, jak byla lobotomie skvělá a jak pomohla opravdu mnoha lidem. Pak jsou tu ovšem ti, kteří touto metodou opovrhují a píšou o ní jako o jednom z nějvětších omylů medicíny. Právě na tohle jsem se zaměřila.
Oficiálně se uvádí, že lobotomie byla oficiálně poprvé provedena portugalským lékařem Antóniem Egazem Monizem, což je pravda. Zákroky jí podobné se už ale objevili v 90. letech 19. století, kdy se poprvé snažil Gottlieb Burkhardt vyléčit pacienta zásahem do mozku tím, že odtranil část mozkové kůry.
Další podobné pokusy nastaly v roce 1890 německým vědcem Friedrichem Golzem, který provedl chirurgický zákrok na psech tím, že jim odstranil spánkový lalok. Chtěl tím snížit jejich agresivitu a stalo se tak. Ale psi nebyli úplně pasivní, ale vykazovali aktivní paralýzu.
Nějakou dobu se metoda nezkoumala, až začátkem 20. století, kdy došlo k výraznému počtu lidí v léčebnách. V roce 1935 doktor John Fulton odtranil chirurgicky přední laloky u agresivních šimpanzů. Po zákroku byli klidní a nevykazovali žádné poškození paměti nebo mentální abnormality. U některých právě naopak, stali se více učenlivý.
Dostáváme se k doktoru Monizovi, který se inspiroval právě Golzem a provedl podobný experiment, přímo na lidech.
Výsledek obrázku pro lobotomie

Jeho první pacientka byla třiašedesátiletá žena, která trpěla těžkými depresemi, úzkostnými stavy, paranoidními představami a podobně. Moniz provedl provedl zákrok injekční stříkačkou s alkoholem, který měl přerušit nervová spojení. V tomto případě se ještě nebavíme o transorbitální lobotomii (nad okem) kterou známe, ale její předchůdce. V tomto případě byla injekční stříkačka zavedena dvěma otvory vyvrtanými v lebce. Po operaci pacientka přestala úzkostné stavy pociťovat s stejně tak paranoiu a roztěkanost. Její inteligence a chování nebyly narušeny.
Přišly další pokusy na pacientech. Část z nich odoperoval injekcí s alkoholem a část leukotomem (speciální skalpel pro provádění lobotomie). Z dvaceti pacientů bylo pomocí lobotomie sedm zcela vyléčeno, sedm pociťovalo částečné zlepšení a zbytek zůstal beze změn.
Lobotomie se dostala do Ameriky, kde se jí ujali dva chirurgové, Walter Freeman a James Watts. Ti právě zavedli metodu kterou známe, čili prováděnou ostrou jehlicí zaváděnou nad oční bulvou. U této metody zaznamenali podobné výsledky, jako Moniz. Ten dostal za objevení lobotomie Nobelovu cenu.
Do této chvíle zní lobotomie jako celkem dobrá věc, ale nyní se už někam dostáváme. Ne vše vždy může být perfektní.
Výsledek obrázku pro lobotomie

Oblíbenost lobotomie značně stoupla proto, protože byla velice levná. Hospitalizace pacienta by vás stála opravdu hodně, ale lobotomie, která trvá jen pár minut vás třikrát levněji. Byla to snadná příležitost poslat na ní příbuzné, kterých se rodina chtěla "zbavit", neposlušné děti a podobně. Dokonce začali posílat lidi i s tím, když měli jen kašel a podobně. Hlavně levné a rychlé. Špatné bylo na tom i to, že se Freeman moc nezaobíral pacienty a prostě provedl zákrok. Lobotomie měla vedlejší účinky, které jsou právě ve filmech známé.
U pacientů se vyskytly epileptické záchvaty, ztráta osobnosti a emocí, v některých případech smrt.
Lobotomie se šířila a prováděla rychle v Americe hlavně díky Freemanovi, který cestoval a za den prováděl třeba i 25 operací. Ovšem neprováděl ji nějak výrazně sterilně, s rouškou a podobně. Tím také zajistil lobotomii špatnou pověst. S příchodem antipsychotik lobotomie značně klesla. Ta poslední byla provedena ve Francii roku 1986.

Související obrázek

Takže zde je stručná historie a popis lobotomie.
Pravděpodobně budou názory opět různé a individuální. A asi si i říkáte, jak mohl Moniz za něco takového Nobelovu cenu dostat, ale to není tak úplně špatně.
Můj osobní názor na lobotomii není tak zlý.
Její objev byl dalším velkým krokem v medicíně, o což se Moniz právě zasloužil. Skutečně pomohla hodně lidem, ale i ona měla své špatné stránky a je dobře, že se to časem zjistilo.
Walter Freeman sice zavedl snadnou transorbitální, ale zase mi přijde, že on byl spíše tím, kdo z lobotomie udělal negativní výraz. Provádění lobotomie, jako kdyby to byl cirkus a různě cestoval. Jeho přístup k nim, že je více neprověřili a provedl ji prostě hned a bez výzkumu, bez očištěných sterilních nástrojů. Kromě toho i přístup lidí, kteří tam posílali kde koho i za účelem se některých příbuzných zbavit a zklidnit je snadným a rychlým zákrokem. Jak ale lidé mohli vědět, že by to mělo takové účinky. Špatnou pověst lobotomii právě zajistil Freeman svým přístupem.
Tak či tak by se časem lobotomie asi přestala užívat jen s příchodem antipsychotik a většímu zkoumání.
Takže vlastně nebyla tak úplně špatná, ale zase ne dobrá…
Ale v medicíně bylo hodně takový případů. Stále se učíme, což?
 


Without internet

21. dubna 2017 v 9:33 |  Considerations
Bůhví jak dlouho to tu je opuštěné.
Mám mluvit jako o temné době, když nemám internet? Ne, ani tak úplně ne. Sem tam nějaký ten bytek dat se najde, ale jinak jsem závislá především na školní wifi a studovně.
Ta doba, kdy jsem tu nebyla, mi postačila k tomu, abych se zamyslela nad tím, co to v dnešní době znamená, když nemám internet.
Je to něco, bez čeho se neobjedneme. Když si vzpomenu, jak tomu bylo před pár lety, tak jsme se během té doby staly na něm tak závislí. Nejen pokrokově, kdy se dnes všechny firmy a lidé dorozumívají přes emaily nebo dokonce messenger a jiné podobné aplikace, ale i moji vrstevníci a mladší. Dnes byste našli málo lidí, kteří nemají instagram. Ne zas tak málo, ale rozhodně znáte dost lidí, co ho má.
Když se podívám, v čem jsem byla omezena já:
- Nemohla jsem vydávat články, tudíž mě poněkud opustila povinnost psaní povídek. To ale neznamená, že pro vás nemám TNO
- Sledování Agraela, už ani nemám abstinenční příznaky, ale dost mi to chybí a koneckonců ani ne za týden má vyjít nový Outlast. Těším se na něj už od Whistleblowera, protože prostě já věřila, že vyjde
- Čtení povídek a jiných blogů, ani netuším, jaké to je číst blog. Pomoc
- Studium, sledování známek na bakalářích, v tom jsem byla a pořád jsem dost omezená, protože mi bakaláři nefungují. Ale co se týče učení, tak nejsem zase takový lempl, abych si všechno dohledávala na internetu
- Pošta, chci si už pár týdnů objednat pár věcí z Ameriky a nemůžu, protože nemám internet. Zatím to není tedy akutní, takže jsem v klidu
- Sem tam nějaké informace čistě z mé zvědavosti, jako třeba co se týče mých oblíbených skupin, umělců, knih, her, jestli byl Ruvik podělanej, když po něm vystřelil Leslie, transorbitální lobotomie....znáte to
- Cosplay, já a sestra nemůžeme tak úplně na tom pracovat a štve nás to. Musíme si objednat a sehnat dost věcí a já si chci zjistit, jak udělat plášť. Hrozně moc ho chci
- Sdílení mé tvorby, to není tak úplně podstatný, pro někoho, ale když jsou lidé, kteří o to stojí, je to potom jiné

Určitě je toho víc, ale nedokážu si třeba na něco vzpomenout. To mě ale přesvědčilo o tom, jak moc na tom všem závislá jsem. Během té doby jsem se naučila všechny tyhle věci kompenzovat, některých se zbavit úplně.
Nechybí tam náhodou komunikace s lidmi? hehe....no.....moc ne. Dobře, to bych asi lhala, ale já našla cesty, jak některým lidem napsat a dorozumívat se s nimi.
K tomu se ale nyní dostávám.
Když si tímhle způsoběm nepíšete s lidmi, nejste na sociálních sítích a neházíte o sobě info každou hodinu, najednou doslova přestanete pro ty lidi existovat. Je to neskutečně frustrující a depresivní. Vlastně jsem svým způsobem přestala existovat a pochybuji, že někomu chybím.
Je to dobře nebo špatně?
Spolužačka ze třídy mi mnohdy píše kvůli úkolům a když najednou druhý den přijdu do školy, ptá se mě, proč jsem jí ignorovala. A já jí bohužel prostě musím oznámit, že mě to mrzí, ale nemám internet. Ona zrovna to pochopí, ale jsou lidi, kteří se na mě podívají výrazem naprostého ohromení a nakonec znechucení. Ano, s někým takovým se setkávám a věřte mi, že s mým problémem je těžké nevzít tu židly a nepraštit ho po hlavě.
Tím, že jsem "přestala existovat" jsem přišla o nějaké přátele. Pak je tu ještě jeden důvod, proč, ale ten je můj osobní a říkám tomu: odlučování se od společnosti. Nesnáším mnohdy, když mě lidé berou jako samozřejmost. V minulosti jsem jednoho člověka málem zabila za tohle a to si nedělám legraci. Ale do jisté míry vás lidé přestanou nakonec brát a nejste pro ně nic. Je pro ně snažší si psát zadarmo přes messenger, než utrácet peníze za SMS zprávu nebo telefonování. Je to jiné, pokud se s nimi stýkáte pravidelně a jsou to spolužáci nebo tak, ale v jiných případech to je poněkud těžké. Někteří v mém případě ani netuší, že nemám internet a prostě si řeknou, že to se mnou už zašlo až tak daleko a vymažou si mě ze života a jdou dál.
Jsou chvilky, kdy mě to opravdu mrzí. To, že jsem se odloučila i sama se svým přístupem i to, jak lidé vzali mojí nepřítomnost v internetové síti. Ale častěji se vyskytují ty momenty, kdy už mi je to vlastně jedno. Lidé ke mně přistupují takhle? A proč bych se jich měla teda doprošovat? Nepotřebuju je...
Tímto došlo k tomu, že za mnou přišla mamka, vážně se na mě podívala a řekla, že si musím najít přátele. Další den mě viděla, jak se dívám z okna na bývalé přátele, jak jsou spolu venku a řekla mi, že brzo to přijde taky a že si najdu kamarády a budu chodit ven.
Bylo to jak z nějakého depresivního filmu se na ně dívat....Cítila jsem se najednou hrozně sama.

Člověk si časem dokáže najít vlastní zábavu. Tedy alespoň já jsem to dokázala. Kreslím, začala jsem se sama učit anatomii....Možná existuje někdo, kdo je na tom fakt zle, ale zase si nemyslím, že by to došlo až do takového extrému.
Případ, který je tomuto trochu podobný a který bych mohla popsat, je moje sestra. Nemá nic na práci. Nic nedělá a nic jí nebaví. Je v pubertě, brzo jí bude 13 a když nemá internet, jediné, co dělá, je že spí nebo poslouchá muziku a to je asi všechno.
Vysvětlovat jí něco nebo se jí snažit zabavit je jen ztráta času. V tomhle věku máme svojí hlavu všichni a časem na to přijde sama.
Co je účelem úvah? Rozebírat jen nějaké téma. Nemusíte nutně dojít k nějakému závěru, a to jsem udělala. Pobrat si to musíte sami.
Samozřejmě bych byla ráda za váš názor, ale to bych asi chtěla moc....Nebo mi dokážete, že se ve vás mýlím?

The New Order - 8.část

20. dubna 2017 v 9:06 |  Stories
Konečně jsem se zase k tomu vrátila!
Jaj!
Brzy čekejte další články...
Neděste se toho jak krátké to je. Je to tak nějak na rozjezd. Části budou brzy mnohem delší.



To the STEM 2

27. března 2017 v 8:24 |  Stories
Po dvou týdnech nebo jak dlouho jsem tu nebyla jsem zase zkrátka tady!
Jaké jsou plány pro další články?

Přináším vám to s novým dílem To the STEM, což je opět výblitek z toho, jakých kravin jsem schopna se sestrou.
V plánu je dokončení The New Order, vážení! Poté jako povídku začnu pracovat buď na The White Rook nebo The Engagement. Co se týče toho, tak to mám nápadů a plánů více než je zdrávo a bude to....snad dobré.
Samozřejme sem tam nějaká úvaha, pár věcí o tom co jsem zase namalovala nebo vyrobila...


Nerozhodný Ruvik a Two-face

10. března 2017 v 13:48 |  My Boring Life
Kdybych měla prozatímní průběh svého života dát do jednoho slova, bylo by to: neutrální. Není to tak, že by se během té doby nestalo něco sakra zajímavého, ale spíše proto, protože nedokážu tak nějak vnímat cokoliv s nějakým náznakem emocí nebo něco podobného. Nemám se mizerně, ale nemám se ani dobře. Proto své vnitřní záležitosti ponechám přesně tam, jak zní jejich jméno a přejdu například k pár zajímavým chvílím, co se staly.
Protože prostě nedokážu odolat, rozhodla jsem se koupit si další věci od Killstar. Mám s tím problém. Je mi naprosto jasné, že jakmile si zase něco vydělám, znovu z toho bude další oblečení. Dobře, nebude to oblečení, momentálně jsem si dala s tím útrum a rozhodla se šetřit si konečně na cosplay Ruvika.

Tentokrát jsem si koupila mikiny, po kterých toužím dost dlouho a to nu-war hoodie a jinx hoodie, které velice rádi říkáme Ruvex (Ruvik + Alex) nebo Nerozhodný Ruvik. Skutečně...odhodlala jsem se ke koupi této mikiny a věřte mi, větší dilema jsem neměla. Mamka už tak musí snášet fakt, že prostě nosím trochu jiné oblečení a pamatuju si i ten den, kdy mi kladla na srdce, že si takovouhle mikinu nekoupím ani omylem. Řekla jsem si však, že mi je už ksakru sedmnáct a tak jsem jen klikla na "odeslat objednávku" a těch pár dní počkala, než mi moji milášci přijeli. Nu-war hoodie je skvělá a už při prvním obléknutí jsem byla naprosto nadšená. Pak přišel na řadu Nerozhodný Ruvik.
Související obrázekVýsledek obrázku pro nu-war knit hoodie killstar

Moje první reakce byla....nebudu lhát. Zděsila jsem se. Ale bylo to přesně jako když jsem se poprvé napila whiskey. Naprosto jsem se zamilovala. Je dlouhá...je teploučká a má kapsy! A asi dvacet minut jsme si dělali prdel z toho, že jsem se pokaždé otáčela a sestra jen zvolávala: ,,Ruvik.....Alex......Ruvik......Alex....". A přesně to samé jsme dělali s Abdulem ve škole. No a reakce mojí mámy? Málem se zbláznila. Ale nakonec to vzala lépe, mnohem lépe než jsem čekala. Vypadá, že mi je velká, ale faktem je, že tak vypadat má. Přemýšlela jsem, jestli si vzít celou černou, ale nejen, že byla dražší, ale přišlo mi, že tohle je alespoň originálnější. Jsem Ruvik skřížený s Alexem, i když Alex téměř nic takového nemá. Panečku....jsem taktik.
Šla jsem v ní do školy, lidi zírali, spolužák se mě lekl, Abdul byla sama bez sebe.
Ale větší sranda byla, když jsem v tom šla navštívit bývalou školu. Šla jsem ráno se sestrou a v ředitelně se zeptala zástupkyně, která si mě pamatuje, jestli tu mohu být. Po asi pěti minutách, kdy mi opakovala, jak je ta mikina boží mi řekla, že já tu mohu být kdykoliv a tak jsem s fajn pocitem odcupitala k sestřině třídě a míjela jen ty malé děti, kterým málem vypadly oči. Beze srandy...to si nedovedete představit, jak čuměly. Zaslechla jsem dokonce i něco jako: "To je duch školy" nebo "Koukejte, Two-face". Při té druhé poznámce jsem zrudla, hehe.

Možná jsem ale chtěla říct ještě něco ,co se mi povedlo získat.

Měla jsem narozeniny a to, co jsem si přála úplně nejvíc byl Artbook Evil Within. Přemluvila jsem mamku a ona mi řekla, že mi ho koupí. Ovšem u nás se už sehnat nedal a poslední nadějí bylo Ebay. Po dvou týdnech plných dennodenního sledování aktualizace, kdy knížka cestovala ze Severní Virginie, přes Ohio, Kentucky, Velkou Británii a Německo, jsem se dočkala a mohla jsem se zbláznit. Co mohu říct jen to, že je překrásná. Nádherná...nemůžu se jí nabažit. Perfektní...Poskytla mi hromadu inspirace a možností a hlavně mě baví se na všechny ty obrázky dívat. Byste ani nevěřili jak sexy tam Ruvik vypadá....vrrr.
Výsledek obrázku pro the art of the evil within
Kromě k ukojení mých tužeb posloužila i k něčemu mnohem důležitejšímu a to, k vývoji TEW: The Engagement. V Artbooku totiž jsou i postavy, které nakonec do hry nebyli přidané a některé mě zaujaly tak moc, že jsem je prostě chtěla přidat do svého příběhu. A právě jedna z nich je na posledním teaseru co jsem kreslila. A co se týče té holky, tak vám musím zkazit iluze....Ne, nejsem to já, pokud jste si to celou dobu mysleli. Ta postava je také z Artbooku, ale neměla mít nikdy nějakou významnou roli ve hře. Patřila pouze k návrhům. Při pohledu na ní jsme se ale nemohli ubránit myšlence, že to je Marta, alias dcera Keepera. Moje fantazie mi to však nedala a udělala jsem z této postavy Martu, co se objeví v The Engagement. Marta je po Ruvikovi moje druhá nejoblíbenější postava a to tam skoro vůbec neni....protože....kde jinde uslyšíte někoho, jak na Ruvika zařve: Hej doktore, pamatuješ si mýho tátu?! To prostě....nemůžete jí nemilovat.
To je ale jen jedna ze tří hlavních úloh....
Druhá je ta, že mě a sestře pomůže při práci na našich cosplayích a na Sammyho taky. Sammy je ale tak trochu napřed, hehe.
No a poslední, a to už asi tušíte...S její pomocí můžu pracovat i na panence.
A to je další věc, ke které se chci dostat.
Rozhodla jsem se, jak panenku budu dělat. Nechala jsem se inspirovat ruským umělcem Michaelem Zajkovem. Abych však mohla začít, potřebovala jsem něco, co se stalo docela pěkným oříškem, a to oči.
Dělat oči jako poslední by bylo opravdu složité a proto jsem je chtěla udělat tak, že je zakomponuju do výroby rovnou a budu je péct spolu s hmotou. Vyrobit vlastní by však zabralo dost práce, a tak jsem se rozhodla si pořídit speciální oči pro tento typ panenek.
Kolik asi myslíte, že stojí takové oči? Nad 300 korun rozhodně. Proto jsem uvažovala o akrylátových. Jsou téměř stejné, ale daleko levnější. Narazila jsem však na závažnější problém a to ten, že při té teplotě, při které musím hmotu zapékat, se akrylát stává tekutým. A co bylo ještě špatné? Jak snadné je sehnat bílé oči? No...nakonec mi však pomohla na to přijít profesorka na protetiku, která má téměř stejný zájem jako já. Proč nekoupit skleněnné korálky a oči poté domalovat? Ptala jsem se sama sebe, proč mě to nenapadlo dřív. Proto jsem tenhle týden zašla do korálkárny a vzala si skleněnné korálky, které mi přišli jako nejvhodnější. Bohužel, bílé neměli, a tak jsem vzala tyhle průhledné. S prací na panence chci začít už o prázdninách, takže snad to půjde.
Ano...prázdniny...
Říkala jsem si, jestli budu doma nebo ne, ale k mému štěstí se naši rozhodli, že pojedeme do Itálie na hory. Těším se, po tak dlouhé době zase lyžovat. Co je ale nejlepší? Jedeme na místo, kde jsme byli před deseti lety, takže doufám, že mi zase vyplují nějaké ty vzpomínky. Tam jsem si kupovala svoje první hry na PSP. Nostalgie....krásná nostalgie.
Znamená to tedy, že celý příští týden nebudu moct nic vydat, protože nebudu mít internet.
Ale nebyla bych to nakonec já, kdybych nezmínila něco ze svého nového já....i když popravdě moc nové není....je vlastně stejné, jen bylo schované.
Zkoušela jsem to řešit...netušila jsem, kde začít, a tak jsem zašla za školní psycholožkou, která mi řekla, že to dobré prostě není a že bych měla najít odbornou pomoc. Nevím, co si o tom myslet...Musím o tom dost přemýšlet...Odhodlám se jít někam nebo se rozhodnu, že nebudu slaboch a dokážu se s tím poprat bez ničí pomoci?
Zásadnější otázka je....jestli se s tím skutečně poprat chci. Protože se stále více přikláním k myšlence, že to řešit nechci a líbí se mi to.

S tímhle tempem Aydee zešílí....ale co si budeme povídat....asi se moc nezmění....možná

Madness: Redemption - Bonusová kapitola

9. března 2017 v 9:16 |  Stories
Znáte to, když píšete povídku, je tam nějaká postava a vy ji najednou naprosto zapomenete napsat do děje?
Ano, to se mi stalo....
Stydím se za to....
No, každopádně ji vepisuji do bonusové kapitoly, kterou chci věnovat Sammymu a Leslie.



Deprese: nemoc či trend?

8. března 2017 v 6:00 |  Considerations
Na tohle téma narážíme v dnešní době dle mého názoru dost často. Mohla bych spočítat na prstech kolik lidí v mé blízkosti nebo lidí se kterýma se bavím má nebo mělo depresi nebo se k tomu schyluje.
Už dlouho moje myšlenky běhali kolem toho faktu. Přišlo mi, že lidé v dnešní době jsou slabí a velice snadno zranitelní. Každý druhý potřebuje psychickou a citovou podporu. Lidi dokáže dnes rozhodit každá maličkost a to nejvíce adolescenty. Mají pocit méněcennosti, toho, že po nich škola chce hrozně moc a podobně.
Slovo deprese je velice často užívané. Ne každý může mít stále dobrou náladu a ne vždy jde život tak snadno. Jsou momenty, kdy nemáme náladu na nic a padne na nás smutek. To ovšem neznamená, že máme depresi. V tomto případě se nejedná o depresi, jako o frustraci.
Jak se to pozná?
Deprese je vlastně nemoc. Není to nic hezkého. Kdybych to velice snadno popsala a rozlišila: Jdete si večer lehnout, je vám mizerně. Druhý den vstanete, ale mizerně se cítíte stále. A takhle to trvá...týdny, měsíce, roky! Je to něco, co trvá hrozně dlouho. Deprese netrvá tři dny, ale měsíce. A tím se dostávám k tomu, s čím si to lidé v dnešní době pletou a to, frustrace. Z té se většinou vyspíte. Lehnete si s pocitem, že vám je zle, ale vstanete a tak zle vám není a nebo vůbec. Může to být pár dní, ale ta přejde. Ten pocit vymizí.
Žijeme v době, kdy se s frustrací musíme vypořádávat velice často. Prostředí ve kterém žijeme není pro nás vůbec vhodné a v práci se po každém člověku chce výdrž a nepřetržitá práce. Člověka to dohání k šílenství. Často slýchám a čtu věci o tom, jak člověk musí najít svoji vnitřní harmonii, jíst zdravě, cvičit a tak dále. Ale kde na to ten člověk má hledat čas? Příklad třeba ženy, která je dvanáct hodin v práci, vrátí se pozdě večer domů a musí se ještě postarat o rodinu. A jíst zdravě? Mám pocit, že i to začíná být nemožné s těma cenama. Pak se všichni diví, proč si lidé kupují za pár korun nějaký salám a housku.
Takže to, co většina lidí pociťuje není deprese, nýbrž frustrace.
Jenže se dostávám k hlavnímu tématu a možná i problému dnešních adolescentů. To jest, že oni vlastně chtějí mít depresi. Chtějí být smutní,chtějí se cítit pod psa. Ale otázkou je, proč? Kvůli tomu, aby byli zajímaví? Je to velice omýlaný a častý důvod, i přesto je pravdiví. Oni si to možná nepřipustí, ale vnitřně tomu tak je.
Jaký je na to podle někoho nejlepší lék?
Ono se snadno řekne, ať na to nemyslíte. To potom toho dotyčného vytočíte ještě víc, protože o tom to vlastně celé je! Nejde na to nemyslet! Ať se snažíme sebevíc, nejde to. Ale rada není to, na to nemyslet jako spíše se naučit se na to dívat z jiného úhlu a z té lepší strany.
Tímto článkem jsem ale nechtěla naznačit, že všichni takoví lidé si jen depresi nalhávají a chtějí ji mít. Jsou tu lidé, kteří depresí třeba opravdu trpí.
Lidé jsou různí. Někteří mají silnější vůli, jiní ne. Někteří se na svět dívají pozitivněji, jiní naopak. Některé jen tak něco nerozhodí a ze života nedělají takovou vědu. Jiní zase ano. Jsou lidé, kteří depresemi skutečně trpí a některé situace je hodl dokáží vykolejit víc. Ono to vlastně mnohdy ani nemá svůj důvod a prostě to přijde. Společnost se snaží mnohdy přijít na to, jak k tomu došlo, ale některé věci prostě jen tak vysvětlit nejdou. Prostě...to...přijde.
Nemohu říct, co proti tomu dělat. Nejsem psycholog nebo psychiatr. Sama si těmi věcmi procházím, ale nerozebírám je s ostatními, protože mi to přijde absurdní. Někdo se s nimi umí vypořádat, ale někdo zase ne.
Když máte skutečně depresi, poznáte to po nějakém čase tím, že prostě jste absolutně myšlenkama a psychicky....nechci úplně říct na dně...Budíte se a je vám mizerně, jdete si lehnout a je vám mizerně.
Společnost vidí velice často lidi, jako jsem já (chodí v černém, poslouchají určitý typ hudby a však to znáte), jako přesný typ těch, co mají depresi a jsou pořád zasmušilí a otrávení ze života. Já mohu říct jen to, co si myslím a to jest:
1. Bude to třeba tím, že je jejich vrstevníci nepříjímají už jen podle toho jak vypadají a jak se oblékají. Už trvá dost dlouho, že jsou lidé i s odlišným stylem a dodnes prostě nerozumím tomu, proč je ostatní pořád odsuzují.
2. Je to individuální. Čelíme různým předsudkům a fakt, že TIHLE lidé trpí depresema je jedním z nich. Znám mě podobné, kteří jsou vlastně neskutečně pozitivní lidé.
3. Vyjdu z předchozí myšlenky o tom, že to je jeden z předsudků...Výsledkem je třeba to, že ve skutečnosti depresemi fakt netrpí. Například umělci. O nich si mnohdy lidé myslí, že jsou depresivní, ale faktem je, že oni právě nejsou. Oni si z těch "depresivních" lidí dělají ve skutečnosti srandu. Tím "depresivních" myslím ty, kteří jsou takoví jen proto, protože to je vlastně neskutečně v dnešní době úžasné a podobně.
Problém je, když narazí na člověka, který jimi fakt trpí. To mu v tom poté opravdu moc nepomůžete.
Člověka, jenž tím trpí...nikdy jsem nepochopila význam uklidňujících slov jako: To bude dobré a tak podobně. Nepochopila jsem to, jak tahle slova to mohou vyřešit. Nechci tím ale říct, že svěřit se někomu s vaším problémem je vlastně omyl. Ba naopak...je to lepsí než nic. Ale takovým já rozumím, že to nechtějí říct, protože i já jsem se jednou takhle svěřila a vlastně jsem byla absolutně odmítnutá a ještě se mi vysmáli. Chtěla jsem si hodit jejich oči do špaget...
Někdy je nejlepší cesta, doslova se vyzpovídat. Mluvit s někým, kdo je ochotný vás poslouchat. Práce psychologa je na to zaměřená, protože on vás navede k tomu, jak se s tím vypořádat. Ale opět..nechci tu mluvit o tom, jak se s tím vypořádávat, když sama na to nejsem expert a dodnes jsem se s tím nenaučila sama bojovat.


Fotka uživatele Insane Nightmare.

Když vás lidé opouští

7. března 2017 v 8:59 |  Considerations
Tohle je téma nebo věc, se kterou jsem se setkala v poslední době více než dost. Tohle je u mě přesně to období, kdy se tohle stává, ale ne vždy je velice snadné se s tím vyrovnat.
Napadá mě hromada myšlenek a věcí, které bych k tomuto vyjádřila, ale i přesto je těžké je sem napsat. Mohla bych z toho navázat na zkušenost, kterou jsem měla nebo se kterou jsem se setkala, ale kolik jsem tady toho na sebe už práskla?
Představte si moment, kdy několik dlouhých let jste ve skvělé partě. Parta nerozlučných přátel sdílející společné zájmy, podobné názory a pohled na svět a stejnou mentální poruchou (v dobrém slovasmyslu). Po těch letech najednou dojde k tomu, že se jeden článek oddělí. Najednou mrknutím oka je pryč. Znám ve svém životě lidi, kteří se se změnami vypořádávají rychle...nebo dokonce ty, pro které nejsou přátele tolik a dokáží si je lusknutím prstu nahradit. Jenže já třeba taková nejsem a to mi to akorát dost ztěžovalo.
Byli to strašně zvláštní dny. Bylo to, jakoby vás nadobro opustil a s ním odešli i všechny ty vzpomínky. Nedokázala jsem to pochopit a připustit si to. Hlavně mě štval i ten důvod. Nejčastěji lidé z vašeho života odejdou kvůli někomu jinému. Přítel nebo přítelkyně nejčastěji...nedej sakra kvůli jiným přátelům. Hustili do mě, že život takový je a že lidé z něj budou odcházet tímto způsobem. Jenže já tenhle systém začala nenávidět a odmítala si připustit, že to takhle musí být. Chtěla jsem to změnit, ale já, která sotva dokáže někomu sama od sebe napsat....(dodnes nevím, proč to tak mám). Jaké je nejlepší řešení pro toho člověka, když třeba odejde kvůli lásce, ale i přesto vám řekne že se s vámi chce doposud stýkat? Udělá si na vás čas tak či tak...velice dobrý kompromis. Tedy...pokud mu to ta druhá osoba "dovolí" a pokud on sám bude chtít a nejsou to jen plané řeči. Takhle se mi to stalo asi dvakrát, s tím, že ten první nebyl až tak extrémní.
Po čase se to nakonec dalo. Bylo by to o dost obtížné, kdyby ten někdo zůstal takovým jakým je, jenže když je někdo tak snadno ovlivnitelný a nakonec vám ani nevěnuje pozornost a furt jen zírá do mobilu aby si mohl psát s tím druhým, tak vás to pěkně vytočí a vy už jen chcete, aby vypadl a nevracel se. Já jsem se s tou osobou už "rozloučila". Zřejmě jí nechybím a je mi to v celku jedno...nemám totiž dobré období na to se s někým stýkat a ani nechci....asi od sebe lidi odstrkávám.
Časem ale nastane další zkrat...
Parta se drží jakžtakž pohromadě v době, kdy spolu chodíte třeba do třídy nebo se vídáte každý den. Pak ale třeba nastane změna školy, střední nebo tak a najednou je to složitější se tolika stýkat. Nastalo to, že další osoba se rozhodla odejít. Právě ta, které na přátelích nezáleželo tolik a dokázala si je nahradit...snadno ovlivnitelná osoba a přizpůsobující se ostatním. Doslova kopírující lidi, mezi kterými se nachází. Bolí to víc, když vám přímo řekne, že se s vámi bavit nechce, i když se snažíte sebevíc. Veškeré další pokusy jsou k ničemu a vy dostanete vztek. Najednou je všechno pryč...dávná parta, dávné šílenosti, co jste vyváděli jsou pryč...
Něco podobného jsem si zažila a stále zažívám...
Člověk vám snadno řekne, že život je takový a vy se s tím musíte smířit...budou vám pořád říkat, jak si najdete nové a nové přátele, ale pravdou (v mém případě například), že to tak jednoduchý někdy není. Ne jako já, která si přátele najít neumí. Přestala jsem skoro mluvit s lidmi a bavím se jen s určitou menšinou. Od střední mluvím jenom s jedinou osobou ve třídě a jinak neprohodím s nikým kus slova. Zahodit jen tak někoho, se kterým se znáte tolik let a spolu jste toho tolik zažili a překonali není jednoduchý. Pro někoho ano...někdo se dokáže snadno spřátelit, ale já kurva ne.
Přátelství se mi najednou stalo strašlivouu přítěží v životě. Musela jsem se naučit být sama a nebýt závislá na lidech. Začala jsem svůj čas investovat do toho co dělám. Malovat, psát, číst, kreslit...Do toho všeho jsem dala samu sebe. Po čase, kdy jsem se tohle naučila je najednou pro mě problém si najít přátele a věnovat jim kus toho času, který mám narvaný do toho všeho. Ale není to ani o tom čase, ale možná i vnitřně o tom, že ať už jsem se stala silnou a nezávislou sebevíc a nedokáže mě ranit jen tak něco, tak pořád je uvnitř kus mě, který tohle znovu zažít nechce. Ten člověk by zase odešel jako ti předchozí...Prožít si to všechno znovu, tu frustraci, pocit samoty a beznaděje se mi nechce.
Ale ne vždy se stane to, že lidé odejdou a nevrátí se.
Mohou existovat ti, co se vrátí. Většinou je to proto, protože mají nějaký problém se sebou nebo jiný a vrátí se k tomu, kterému v minulosti věřili a byli si jistí, že mu mohou věřit i nadále. Možná ale existuje i někdo, kdo si svou chybu uvědomí (pokud vyloženě nemusel odejít od vás). Záleží pak už jen na vás, jestli máte tu sílu a srdce na to jej přijmout zpět. Já jí našla...velice ochotně. Stalo se ale to, že jsem se stala negativní energií v přátelství jiném. Stala jsem se tím, kdo ohrožoval jiné. Mohla jsem s tím být smířená...jistě...Nenávidím lidi a vztahy, ale svině nejsem. Ale vy se stáváte nebezpečným jen pro toho člověka, kterého ohrožujete....Je na něm, jestli vás přijme nebo ne. Může se stát, že na vás vyloženě žárlí a nenávidí vás, že mu přebíráte někoho jiného, ale taky to může být někdo, kdo věří ve vás a v to, že takový nejste a že se spolu dokážete bavit také.
Mohla bych o různých podobných kombinacích a situacích mluvit dlouho, ale sama nejsem profesionál.
Jsem rozpolcená osoba zpřetrhanými vztahy s přátely, rodinou. Lidé mě zahodili, odstrčili. Stala jsem se někým, jenž vztahy a vazby musel udržovat a napravovat.
Nevím co více bych na konec mohla říct...
Možná jedno věc a to, že pokud patříte k lidem, kteří chtějí pomáhat druhým lidem v tom, že jim naslouchají, pomáhají jim řešit přátelství nebo lásku a pomoct jim, jste skvělý. Ale opatrně, protože časem vás to může vysát....vysát do morku kostí....vysát z vás duši....úplně všechno a vy to pak nesnesete...pak neznáte nic jiného a sami sebe pak nedokážete dostat do něčeho jako je přátelství nebo vztah....Lidé co radí druhým jsou většinou sami.

Zřejmě je normální, když vás lidi tak snadno opouští, ale pro mě to nebude nic, s čím se smířím a co můj mozek dokáže pochopit. Když vám na někomu záleží a jemu na vás, přeci ho jen tak neopustíte! Kdykoliv je možnost si najít čas nebo to nějak zkusit...Dnešní doba nám dává tolik možností jak se spojit...přes messenger nebo jinak....
Fotka uživatele Dark Art 暗い芸術.

Kam dál