kurva kurva kurva kurva kurva kurva!

Pátek v 11:42
nechápu proč, ale nemůžu vůbec nikomu odpovídat
když mi někdo najednou napíše nebo mi zazvoní mobil, prostě dostanou totální panickej záchvat a vzdaluju se od mobilu jak nejvíc to jde. já musím odpovědět, ale nejde to...
 

Rozdíly mezi mnou a mojí sestrou

Pátek v 10:19 |  Considerations
Jak už je to dlouho, co jsem napsala nějakou smysluplnou úvahu? Dlouho. Ale ty předchozí, i přestože jsem zcela přesvědčená, že to dneska budou kraviny, měli alespoň jednu dobrou věc a to, že se ne tak úplně týkali mě.
Mám krátký seznam úvah, co chci zpracovat. Není to až tak těžké, ale jde spíše o to se k tomu dokopat.
Tahle bude znít tak trochu jako jedno velké stěžování si na mladšího sourozence, a dost možná i je. Pro mě to je ale přesně něco nad čím se chci zamyslet a jestli dojdu k nějakému závěru, to už na tom nezáleží. Úvaha nějaký závěr mít nemusí.

Here are 21 of the best National Siblings Day memes to share with each other

Jako na houpačce...

Úterý v 0:36 |  My Boring Life
V jednu dlouhou dobu tu nejsem, a pak zase přijde záblesk a já se jako zázrakem znovu objevím a divím se, že tu nikdo není.

Mám pocit, že mě vůbec nic nenaplňuje. Nandavám si tolik možných úkolů, co by mě teoreticky měli probrat stále z toho zimního spánku, ale je to přesně jako nadpis. Když už tuším, že by to mohlo být dobré, stane se něco, co to totálně všechno posere a ještě se k tomu nakupí další hromada, aby to mohla být legrace.
Tentokrát je to ale spíše permanentní nasranost, ze které pak vyplývá hromada nepochopitelných nálad, jako kdybych měla krámy.

Bylo to všechno asi přepracováním.
Přehnala jsem to a teď nejsem schopná dělat nic a musím se do toho pomalu vrátit. Je to složitý a nejde mi to. Chci dělat všechno, ale zároveň nic. Chci se vrátit ke psaní. Je to dost možná jedna z mála věcí, co mi zůstanou...
 


Dva týdny nervozity

1. března 2018 v 0:38 |  My Boring Life
Tyhle dny jsou nějak podezřele klidné. Očekávám nějaké vyrcholení nebo problém, jak už tomu tak bývá v mém životě, ale prozatím bych měla alespoň trochu být produktivní a využít toho klidného času, než to zase padne bůhví kam a hrabat se z toho budu bůhví kdy.

Zima je teda pěkná. Možná se dostávám do fáze, kdy chci už tepleji, ale na druhou stranu bych nemohla bruslit. Konečně zamrzl rybník a stačí se jen domluvit s Brutusem, ale ten čas vůbec není. Padá mi do toho autoškola a můj debilní školní rozvrh. Dneska ale doufám, že se alespoň na chvilku ven dostanu.

Z čeho vyplývá ta nervozita?
Za dva týdny je den projektů a čili i moje výstava. Mám v sobě střídavé nálady. Jedna je z toho nadšená, další to neřeší a je to pro ní jen hloupý den projektů (tu část mám nejradši) a ta další je naprosto v háji.
Je to jen den projektů. Beztak, lidi to nebude zajímat, takže to beru i tak, že nemusím chodit povinně po třídách a můžu si tam jen sednout a v klidu si číst nebo něco kreslit. Nemá cenu to řešit, ale zase je to pro mě úplně nová příležitost. Možná to někoho zajímat bude. Ukážu svojí tvorbu jinak než jen přes internet.
Ale zase tu nastává můj nejhorší problém, že prostě to lidi nepřijmou. Koneckonců, zájmy a záliby se jim motají jinde, dost možná tam přijde někdo, kdo vážně umí malovat a kreslit a naprosto mi to zkritizuje, za což bych byla klidně i taky v poho, ale kvůli mojí nervozitě a blbého pocitu z toho, že vlastně ukazuju kus sebe celé škole a ještě ke všemu naživo a ne jen prostřednictvím internetu, tak je to dost na nic.
Ale jak jsem už řekla, něměla bych to tak řešit. Klidním se, a hodlám na to nemyslet.
S tím však přišel můj další problém, protože jsem do té doby chtěla stihnout jeden obraz a bála se, že ho nestihnu. Dneska jsem ho slavnostně dokončila. Ráda bych ho sem poslala, ale dost možná později, protože ho fotit v tomhle špatném světle je na prd. Hodlám však stihnout alespoň ještě jeden, ale nemám představu, co na něj dám. Vlastně mě napadá hromada věcí, ale nevím, kterou vybrat. K dispozici mám momentálně jen malá plátýnka, na která svá vnitřní muka jen tak nedám.
Bude mi to ale muset stačit. Kolik slavných umělců malovalo pouze na malá plátna, že?

To ale není jediná věc, proč mám zase jako vždy nervy.
(spokojte se s tím, že furt mám s něčím problém. Nikdy nebudu spokojená a klidná, to prostě nemám v popisu práce)

V pátek jedu za Happ. Po dlouhé době jí zase uvidím. Těším se na ní. Ale pak tu je to, že s ní jdu na nějaký koncert, či co a pak na ples (ne v tom slovasmyslu jako maturiťák). Jak znám její společnost, pojede se tam ve velkém. Ne, že by mi to na jednu stranu nějak vadilo, koneckonců to bude zase něco nového, ale jsem ve společnosti naprosto marná. Nemám to většinou ráda, takže proto je mi hrozně zle. Nechci tam jet se opít. Hlavní je to, že uvidím Happ, a pak se uvidí. Už vidím, jak něco vyvedu.

Tohle berte jako...poslední slova, než odjedu.
Pokud se nevrátím, spalte všechen můj majetek a smažte blog. Vymažte mě z povrchu zemského, a pokud by se snad někdy našlo mé tělo a bylo mrtvé, spalte mě taky a popel rozsypejte někde v Oslu. Neházet do hromadného hrobu. Nemám ráda lidi a ostatním generacím nehodlám dávat sebe jako budoucí zdroj uhlí nebo tak, protože se brzy vyčerpá ropa a podobně. Jen ať si umřou.

S láskou,
Aydee

Oslo, Norway ….Stay cheap and comfortable in Oslo: www.airbnb.com/rooms/1036219?guests=2&s=ja99 and https://www.airbnb.com/rooms/6808361

Error

16. února 2018 v 20:36 |  My Boring Life
...to je slovo, ke kterému bych nějak tak přirovnala svůj mozek poslední dobou. Někdy to je jako, že se najednou sám od sebe vypne nebo si řekne: teď pojedu úplně jinak, tak, že ani nevíš co ty s tím a užij si to...nezapomeň u toho trpět, ty jedna spodino společnosti.

Týden prázdnin mi nějak vůbec nepomohl. Měla jsem pořád něco na práci, takže něco jako odpočinek mě vůbec nečekalo a štve mě to, protože pak bych se vyvarovala těm "errorům" ,co mě začali potkávat jako takový malý překvápko k osmnáctinám.
Jediná věc, za kterou jsem na sebe hrdá je to, že jsem dočetla Společenstvo prstenu během dvou dní, což jsem upřímně nečekala po té dvoutýdenní pauze.

Dostalo se mi něčeho, co mě jen tak nepotkává, a to nutosti dlouhodobějšího plánovaní, kam se vydám, co mě čeká, co mě nečeká, co mě zabije a tak podobně. Ani z jednoho nejsem nadšená. Bude to ale mojí současnou náladou.
Pátky jsou pro mě vždycky takové. Ostatní milujou pátek, ale já ho bytostně nenávidím, protože to je ten den, kdy na mě padne za celý týden úplně všechnoa a stejně tak i vypadám večer. Prokrastinace, neustálý nepřetržitý spánek a něco, čemu bych mohla říct, jednodenní těžká deprese, při které plánuju jak skočím z okna. Ne, nedělám si prdel.
Ale to platí většinou jen v pátek, což je alespoň jedna dobrá věc na tom. Snažím se z tohohle stereotypu nějak vyhrabat už pěkne dlouhou dobu.

Dneska jsem k tomu mohla mít příležitost, ale hodila jsem to jak klíče do kanálu a zase to dopadlo jako normálně.

Včera přijel Dan se svojí spolužačkou a šli na Advík. Setkala jsem se s nimi po škole, ale pak jsem si řekla, co bych tam dělala. Nechala jsem je, ať si to užijou spolu a šla domů. Myslím, že pro mě to byla dost fatální chyba, ale alespoň ti dva měli pokoj.

Od doby návratu jsem se jako každý pátek nehnula z místa.

Prohloubilo se to asi také dost hlavně proto, protože ze čtvrtka na pátek jsem spala v přepočtu dohromady asi tak hodinu a půl. Do noci jsem se učila (bylo mi to k ničemu, ten test jsem projela a já zas měla takový ten moment, kdy si říkáte, proč tohle všechno dělám, když mi je to k ničemu), a pak jsem nemohla nějak usnout a do půl třetí do rána jsem se převalovala na posteli a sem tam odpovídala na pár zpráv z druhé strany světa.


Napsala jsem tohle krátké nic, protože momentálně se dostávám zase do těch samých kolejí jako před pár lety, že se spíše svěřuju tady, než nějaké existenci tam venku. Začíná mi to tak vyhovovat. Pak nejsem závislá na lidech.
Ale zase to budete muset vstřebávat vy, ovšem pokud si to přečtete.

Jste ochotní to risknout?

i hate myself - Google Search

Before storm - The Evil Within 2

11. února 2018 v 21:40 |  Stories
Tohle berte jako něco, z čeho jsem se vypisovala a trvalo mi to tak chvilku. Moc jsem nad tím nepřemýšlela a jen nechala prsty ať dělají svoje.
Chci zase psát tolik co kdysi, ale nevím, jestli by to někdo četl.
Tohle je jen úryvek z jedné velké povídky, kterou mám v hlavě a kterou chci zrealizovat nejenom kresbami, které dělám.


Mrhání vlastním životem?

4. února 2018 v 15:20 |  My Boring Life
Ty nadpisy zní mnohdy tak strašně fádně na člověka jako já. Ale mají větší hloubku než se to zdá. Alespoň u mě.

Nějaký ten pátek jsem se znovu neozvala.
Byl to docela dost nabitý týden, protože jsem musela řešit dost věcí a stále toho mám hodně co na práci. Zase na mě asi padá frustrace a z té se dostávám do fáze, kdy jsem unavená tak, že odmítám dělat cokoliv produktivního a z mých plánů se stane zase jen jedno velké nic.

Můj čas se blíží. Dny, hodiny a minuty se krátí a blíží se ten osudný den, na který se těší drtivá většina lidí kolem mě, ale já vím, že tím dnem jen odstartuje další etapa života, na kterou, mám pocit, nejsem plně připravená.
Ale o tom až více ke konci.
Ještě než ten osudný den dojde, stalo se tenhle týden něco, co mi pořád nepřestává hlodat v hlavě.

Už nějakou dobu se setkávám s kamarádem mých rodičů. Budeme mu říkat G.
Má velkou řadu koníčků, skvělý život, takže si to všechno může dovolit a jednou z těch věcí, pro kterou má vášeň, je hudba.
Dodnes vlastně netuším, proč přišel za mnou, ale stalo se, a domluvili jsme se na tom, že mu budu doporučovat nějakou dobrou muziku, protože se nám líbí stejný hudební styl.
Vždycky něco seženu nebo mi něco navrhne on a já to seženu, a pak se domluvíme na dni, kdy se sejdeme, většinou u nás v kavárně a poslechneme si to a tak. Dost o hudbě mluvíme a témata se dostanou i tam, kam běžně ne, třeba k tomu, co plánuju do života nebo tak.
Tenhle týden jsem se znovu ztřetli. Neměla jsem ale vůbec čas tam pobývat moc dlouho, protože jsem se musela učit na test z filosofiea ještě ke všemu jsem se ten den vracela pozdě ze školy.
G je fotograf. Dost dobrý fotograf a má dost i dost práce, takže asi se dá čekat, že se často setkává s holkama přibližně mého věku. Řekl mi, že když mluví s nima, je ta konverzace jen o tom, že viděla pěkný boty témhle, pěknou kabelku támhle a tak, ale že když mluví se mnou, má pocit, že mluví s člověkem stejné věkové kategorie a že to je pro něj hrozně těžké pobrat.
Nutno ale podotknout, že ty holky jsou většinou modelky, takže zabývat se tím, jak vypadají, to je pro ně prakticky i povinnost.
To byla jen jedna část rozhovoru, který mě docela dostal.

Když jsem mu řekla, že budu fakt muset jít, protože nestíhám, zeptal se mě, co tak strašně důležitého mám na práci.
Řekla jsem mu pravdu. Že mám písemky a že tenhle týden jsem šla poprvé do autoškoly a zjistila, že se musím do příštího týdne naučit teorii, jinak mě ten chlap tam přerazí, protože mi to i sám řekl. Ještě ke všemu musím stihnout přečíst dvě knížky na maturitu, musela jsem malovat, řešit něco s babičkou, řešit dovolenou s mámou a G ještě vyrukoval s tím, že když už bude ten "osudný den", tak mě vezme na večeři.
S tím nápadem jít na večeři absolutně nesouhlasím a to z toho důvodu, že já na tyhle věci nejsem. Na večeře nebo na to, někam si takhle zajít, prostě nejsem, ale i přesto se mnou počítá.

G mi také tak nějak sdělil pár věcí a z toho co mi řekl mohu říct jen tohle. O školu se skoro nestaral, žil svými sny a koníčky a dělal co proto, aby si je mohl splnit a stále si je plní, protože on může. On na to má.
Ptal se mě jaké mám sny, ale nemohla jsem mu vůbec říct co, protože já sny nemám. Moje momentální cíle jsou prostě dodělat školu, protože bez toho prostě nemám budoucnost a nemůžu si pak svoje další "sny", pokud nějaký budu mít, plnit. Dost se divil a říkal mi, abych se prostě nepřepracovala, ale ono to není tak snadný. Najednou jsem byla tak hrozně vytočená.
Člověk to snadný nemá a moc dobře vím, že i on ne, ale teď nejsem nic. Nejsem nikdo, časy se mění a když něco chcete, musíte mít peníze. Celej tenhle svět je jen o těch hloupejch papírech a mincích a bez nich nejste nikdo.
Vrátila jsem se pak domů s myšlenkou, že možná mrhám svůj čas a život.
Zjišťuju, že malování a kreslení je čím dál tím víc moje všechno. Škola co studuju mě baví a má to budoucnost, ale vědomí, že se budu věnovat tomuhle a pak veškerý svůj čas trávit v práci a moje vášeň upadne v zapomění....je to zdrcující. To samé knížky. Je tolik knih co chci přečíst, tolik věcí co chci napsat.
Mám nejvyšší čas.

Ten osudný den jsou moje narozeniny.
Jo, bude mi už osmnáct a mám pocit, že se z toho oddělám.

Lidi kolem mě do mě hučí, že nic nedělám a že mám nejvyšší čas začít žít. Pak je tu skupinka lidí co mi tvrdí, že mám celý život před sebou. Když se chci sama rozhodnout, je to pro všechny špatně. Když chci něčeho dosáhnout a jdu do toho, když mě do toho všichni předtím nutili, najednou je to taky špatně a to se najednou nevěnuju ničemu jinému.

Udělala jsem zásadní krok v tom, být dospělá a to jen tou autoškolou. Teď musím makat, abych vůbec se všechno naučila a to mají všichni zase problém, že tam chodím a nemám čas. Co po mě teda lidi chtějí?
Prej jsem mladá a jak se můžu za všechno tak furt nesnášet, jak můžu nesnášet lidi kolem a jak můžu být "přepracovaná"? Vždyť přeci jen chodím do školy a to je moje jediná starost. DOPRDELE NENÍ!! Není to tak snadný.
Už jen řešit kopu mezilidských vztahů je pro mě dřina. Zanednávám jednoho člověka, protože se snažím pomoct druhému a ti mi to pak vyčítají. Pak jsou tu někteří, kteří to tak neberou, ale je jim to líto i když tvrdí že není a to mě zase užírá, protože oni si tohle nezaslouží.

Já už opravdu nevím, co po mě kdo chce a nechce.
S dalším a dalším dnem jsem ze všeho unavená. A sere mě to ještě víc už jen proto, protože vím, že jsou mnohem horší věci a mě sere už jen tohle.

Snížila jsem se pro tuto chvíli jen k napsání tohoto článku, ale pracuju na všem.
Bylo mi vytknuto, že strašně moc přemýšlím, ale jen momentálně díky tomu jsem si uvědomila, co musím udělat a jak to vyřeším. Takže jo, vím že moc přemýšlím ale bez toho na nic nepřijdu.

Masterpiece

18. ledna 2018 v 14:57 |  Stories
Musím přiznat, že po dlouhé době, co jsem sem naposledy přidala nějaký příběh, jsem tak trochu padla zase do té škatulky, že moje psaní je naprostá hovadina a myslím, že oprávněně.
Dost jsem se zaměřovala na jiné věci a samozřejmě se to motalo kolem kreslení a mojí oblíbené činnosti poslední dobou, prokrastinace.

Nebudu o tom více kecat, protože to nemá smysl a musíte mi říct vy, jestli to mám spálit nebo schovat.

Ale pár základních informací o tom sdělit musím, jako nápad a tak.
Je to inspirované Layers of Fear. Hororová hra, kdo jí nezná, zahrajte, je to vážně zajímavá. Skvělá atmosféra a neustále měnící se prostředí.
No a protože moje obsese je momentálně stále soustředěná na TEW2, tak hlavní postavou nemůže být nikdo jiný, než sám úžasný Stefano Valentini. (Applaus)

Povídka je stará. Pár měsíců rozhodně.


Házení se do klídku

17. ledna 2018 v 21:22 |  My Boring Life
Opravdu bych měla přidat na blog něco, než jen mé hloupé výblitky ze stereotypního života dospívající budoucí zkáze lidstva, ale zatím, pokud tu ještě někdo je nebo bude, se budete muset smířit s tímhle. Kdyžtak se i můžete vyjádřit jako třeba: Hej, nepiš to už, chcem něco jiného. Můžeme tu zavést demokracii.
...ne...však vy víte, že to zase krachne.

Ustavičně za posledních pár dní přemýšlím, jak se poprat se situací, do které jsem se znovu zapletla. Přesně tohle se stalo tak přibližně dva roky zpátky, a tím mám na mysli uvědomění si, že budu zase samotář.
Stalo se něco podobného s Happ, ale s tím jsem se, jak už jsem psala, smířila. Teď to musím udělat znovu a začíná se mi možná i dařit.
Samozřejmě tu je vždycky Brutus, ale přátelství s ní není založené na každodenní komunikaci. Je to o tom, vídat se jednou za jeden nebo dva týdny a tak nějak pořešit naše krachující mezilidské vztahy, nové mezilidské vztahy, pokusy o zapojení se do společnosti a tak podobně. A samozřejmě také nějaké ty šílenosti.

Jsem na sebe trochu pyšná, protože už několik dní jsem nedostala takovou tu žizeň, která pak u mě většinou končí na podlaze v pokoji. Ale není mi vůbec dobře.

Dneska ve škole, po ranním úspěšně zandaném zkoušení, na které jsem se samozřejmě vůbec neučila, jsem se odebrala do studovny, kde jsem tak nějak prohrabávala artstation.com, hledala 3D návrhy monster z DOOMa (mám v plánu nakreslit Revenanta) a TEW2, a pak se odebrala do laborek, kde jsem si sedla, lehla na pracovní stůl a dvě hodiny spala. Jakmile jsem vstala, zničehonic mě dostal záchvat zimnice a nemohla jsem přestat drkotat zubama. Nebolela mě hlava, ani v krku, nic, ale bylo mi nějak zle. Takže mě profesorka poslala domů, kde jsem doteď spala a do pátku zůstávám doma.
Vlastně je to super. Vyhnu se čtvrtletce z matiky a kecům mojí profesorky na filosofii, že nejsem schopná napsat referát o změně myšlení lidí v novověku. Budu si muset sehnat nějaké knížky v knihovně a přečíst si o tom, jaké myšlenky měli lidé před novověkem. Třeba narazím na zbloudilou duši jako jsem já.
(kdybych nějakou měla)

Začínám mít neustálé sklony k prokrastinaci, ale myslím, že to bude jen mojí chvilkovou virózou. Je mi divně tím způsobem, že se prostě potřebuju vyspat nebo si dáchnout od všeho tam venku, trochu si zaposlouchat NIN a možná dočíst Pána prstenů a možná také pokročit v obraze, který maluju.

Měla jsem dost zajímavější myšlenky na napsání, ale jakmile jsem sedla za počítač, nějak to vymizelo. Tohle mě tak nepřirozeně štve.

Přemýšlím, že bych možná zase přidala nějakou povídku. Něco krátkého, výblitek z mé lásky k videohrám a možná nějakou smysluplnou úvahu, protože přemýšlím o všem poslední dobou dost.
Berte tohle jako článek, který spíše plní účel takový, že o sobě dávám vědět a ještě jsem nebyla zavražděna.

Tohle vůbec nedává smysl. Asi bych fakt měla jít spát, protože mi není dobře.

Ještě tak týden a dva a nebudu zase vůbec potřebovat lidské bytosti k životu a pojedu si svoje jako v prváku.

Yessum....
(Tohle je naprosto zajímavý obrázek. Vlastně pesimističtěji řečeno: jsem tvůrce vlastního štěstí. Tenhle je pro mě)

Vyvrcholení

13. ledna 2018 v 1:07 |  My Boring Life
Dnešní (nebo lépe řečeno v tuto hodinu, předchozí) den byl zároveň nejklidnější z celého týdne, co se týče školy, ale současně frustrující. Byla jsem rozhodnutá těsně po ránu, že nikam nepůjdu, ale pak jsem si řekla, že nebudu dělat blbiny a postavím se všemu čelem, jako tomu bylo vždycky předtím. Říkám si pořád, jak mě některé mezilidské vztahy naprosto zničily.

Depths of loneliness. It's so hard to articulate how your life truly is to those who can't relate.

Kam dál