Materpiece

Včera v 14:57 |  Stories
Musím přiznat, že po dlouhé době, co jsem sem naposledy přidala nějaký příběh, jsem tak trochu padla zase do té škatulky, že moje psaní je naprostá hovadina a myslím, že oprávněně.
Dost jsem se zaměřovala na jiné věci a samozřejmě se to motalo kolem kreslení a mojí oblíbené činnosti poslední dobou, prokrastinace.

Nebudu o tom více kecat, protože to nemá smysl a musíte mi říct vy, jestli to mám spálit nebo schovat.

Ale pár základních informací o tom sdělit musím, jako nápad a tak.
Je to inspirované Layers of Fear. Hororová hra, kdo jí nezná, zahrajte, je to vážně zajímavá. Skvělá atmosféra a neustále měnící se prostředí.
No a protože moje obsese je momentálně stále soustředěná na TEW2, tak hlavní postavou nemůže být nikdo jiný, než sám úžasný Stefano Valentini. (Applaus)

Povídka je stará. Pár měsíců rozhodně.

 

Házení se do klídku

Středa v 21:22 |  My Boring Life
Opravdu bych měla přidat na blog něco, než jen mé hloupé výblitky ze stereotypního života dospívající budoucí zkáze lidstva, ale zatím, pokud tu ještě někdo je nebo bude, se budete muset smířit s tímhle. Kdyžtak se i můžete vyjádřit jako třeba: Hej, nepiš to už, chcem něco jiného. Můžeme tu zavést demokracii.
...ne...však vy víte, že to zase krachne.

Ustavičně za posledních pár dní přemýšlím, jak se poprat se situací, do které jsem se znovu zapletla. Přesně tohle se stalo tak přibližně dva roky zpátky, a tím mám na mysli uvědomění si, že budu zase samotář.
Stalo se něco podobného s Happ, ale s tím jsem se, jak už jsem psala, smířila. Teď to musím udělat znovu a začíná se mi možná i dařit.
Samozřejmě tu je vždycky Brutus, ale přátelství s ní není založené na každodenní komunikaci. Je to o tom, vídat se jednou za jeden nebo dva týdny a tak nějak pořešit naše krachující mezilidské vztahy, nové mezilidské vztahy, pokusy o zapojení se do společnosti a tak podobně. A samozřejmě také nějaké ty šílenosti.

Jsem na sebe trochu pyšná, protože už několik dní jsem nedostala takovou tu žizeň, která pak u mě většinou končí na podlaze v pokoji. Ale není mi vůbec dobře.

Dneska ve škole, po ranním úspěšně zandaném zkoušení, na které jsem se samozřejmě vůbec neučila, jsem se odebrala do studovny, kde jsem tak nějak prohrabávala artstation.com, hledala 3D návrhy monster z DOOMa (mám v plánu nakreslit Revenanta) a TEW2, a pak se odebrala do laborek, kde jsem si sedla, lehla na pracovní stůl a dvě hodiny spala. Jakmile jsem vstala, zničehonic mě dostal záchvat zimnice a nemohla jsem přestat drkotat zubama. Nebolela mě hlava, ani v krku, nic, ale bylo mi nějak zle. Takže mě profesorka poslala domů, kde jsem doteď spala a do pátku zůstávám doma.
Vlastně je to super. Vyhnu se čtvrtletce z matiky a kecům mojí profesorky na filosofii, že nejsem schopná napsat referát o změně myšlení lidí v novověku. Budu si muset sehnat nějaké knížky v knihovně a přečíst si o tom, jaké myšlenky měli lidé před novověkem. Třeba narazím na zbloudilou duši jako jsem já.
(kdybych nějakou měla)

Začínám mít neustálé sklony k prokrastinaci, ale myslím, že to bude jen mojí chvilkovou virózou. Je mi divně tím způsobem, že se prostě potřebuju vyspat nebo si dáchnout od všeho tam venku, trochu si zaposlouchat NIN a možná dočíst Pána prstenů a možná také pokročit v obraze, který maluju.

Měla jsem dost zajímavější myšlenky na napsání, ale jakmile jsem sedla za počítač, nějak to vymizelo. Tohle mě tak nepřirozeně štve.

Přemýšlím, že bych možná zase přidala nějakou povídku. Něco krátkého, výblitek z mé lásky k videohrám a možná nějakou smysluplnou úvahu, protože přemýšlím o všem poslední dobou dost.
Berte tohle jako článek, který spíše plní účel takový, že o sobě dávám vědět a ještě jsem nebyla zavražděna.

Tohle vůbec nedává smysl. Asi bych fakt měla jít spát, protože mi není dobře.

Ještě tak týden a dva a nebudu zase vůbec potřebovat lidské bytosti k životu a pojedu si svoje jako v prváku.

Yessum....
(Tohle je naprosto zajímavý obrázek. Vlastně pesimističtěji řečeno: jsem tvůrce vlastního štěstí. Tenhle je pro mě)

Vyvrcholení

Sobota v 1:07 |  My Boring Life
Dnešní (nebo lépe řečeno v tuto hodinu, předchozí) den byl zároveň nejklidnější z celého týdne, co se týče školy, ale současně frustrující. Byla jsem rozhodnutá těsně po ránu, že nikam nepůjdu, ale pak jsem si řekla, že nebudu dělat blbiny a postavím se všemu čelem, jako tomu bylo vždycky předtím. Říkám si pořád, jak mě některé mezilidské vztahy naprosto zničily.

Depths of loneliness. It's so hard to articulate how your life truly is to those who can't relate.
 


Žít nebo nežít?

9. ledna 2018 v 2:27 |  My Boring Life
Musím mít asi fakt nějakou osobnostní krizi, že vám tady píšu furt něco, ale mám toho v hlavě tolik, že to ani není pravda. Mám teď alespoň pocit i, že něco dělám, i když by to vlastně drtivá většina lidské populace měla pouze jako další sedění u počítače, ale jsou i horší scénáře lenosti, které jsem dělala do nedavna. Hle! Nějaký optimismus ve mě přeci jen je! No...uvidíme jak dlouho mě to ještě bude bavit.

What's the difference between ignorance and apathy?


Já chci něco dělat už

7. ledna 2018 v 0:52 |  My Boring Life
To je trochu rychlý na to, že jsem začala být aktivní teprve nedavno, co? Ale blog je zrovna v tenhle moment to jediné, co tak zvládnu a nezblázním se z toho, protože to není tak namáhavý. Ale to nemění nic na tom, že jsem měla dělat projekt na angličtinu a učit se protetiku, ale absolutně to nedala a nikdo po mě ani nevzdechnul v týhle domácnosti, když jsem ležela na zádech v pokoji s tím, že se mi asi zastaví srdce. Má to nějaký počátek.
Teď se mi povedlo alespoň se zvednout a otevřít notebook, ale mám žízeň, takže si asi dojdu pro něco k pití, ale vedle to hlídá otec, takže musím být naprosto nenápadná.

Včera hned po tom, co jsem dopsala a vydala článek, tak jsem si zašla pro další pití, lehla si a poslouchala NIN. Takhle to šlo nějakou dobu, protože jsem vůbec nemohla usnou a za pár hodin mě čekala práce. Pak jsem to tedy vypla a pokusila se usnout, ale najednou došlo k něčemu, co si nedokážu vysvětlit a netuším, z čeho to je. Začalo mě neuvěřitelně bolet v oblastí hrudníku někde u srdce. Začalo to být tak strašný...Bylo půl třetí ráno a já nemohla spát. Vzala jsem najednou mobil a psala zničehonic Jenně, holce z TEW fandomu se kterou jsem se seznámila a trochu mi i zničila život svojí podělanou inteligencí. Nevím proč jsem zrovna jí psala, ale asi do tří jsem ležela s mobilem v ruce, a pak ho odhodila a zase se pokoušela přinutit mozek k nějakému režimu spánku a na zbytek jejích zpráv jsem neodpověděla. Bylo půl čtvrté, když jsem nějak zaznamenala, že na mě jde únava.

No a co si myslíte, že se asi stalo?
Vzbudila jsem se, bez bolesti hlavy, ale místo toho mě bolel pořád hrudník a viděla jsem asi tak jako když otevřu oči pod vodou. Podívala jsem se, kolik je hodin, protože to práce jsem mohla vstávat později.
Už hodinu jsem měla být v práci a místo toho jsem ležela furt v posteli. Takže jsem se zvedla a za půl hodiny už pak stála na zastávce a do práce dorazila v devět, kde jsem seděla jak zombie a pořád mě bolel hrudník.
Co se týkalo mé práce, tak to není nic složitého. Dostala jsem totiž nabídku, jestli se mi nechce rozdělovat žádosti o slevové karty podle abecedy. Takže má práce zahrnuje několik hodin v kuse rozdělovaní tisíců papírů podle abecedy a luštění písma a jmen dalších lidských bytostí, které musí být asi naprosto vymatlaný, když napíšou do kolonky email, datum narození.
Seděla jsem tam, rozdělovala kartičky ještě z roku 2015, protože zaměstnankyně byly asi pěkně líné a mají tam dokonce i kartičky ještě z roku 2013, a poslouchala pomalé písničky od Marilyna Mansona a říkala si, kolik toho sakra musím dneska udělat.
V půl čtvrté jsem všechny karty dokončila, půl hodiny seděla na zastávce, protože mi ujel autobus a říkala si, jestli zvládnu jít druhý den s Brutusem do kina nebo se nevymluvit třeba na to, že mám syfilis.
Po návratu mezi čtyři stěny, které představují v mém momentálním životě jedinou mou spásu, jsem seděla pár hodin na židly před počítačem, říkala si jak mám žízeň a že se napiju, a jen odepisovala na pár zpráv a měl chuť to vypnout a nepromluvit s nikým a ničím. Atoxee jsem včera napsala, ať už mi nikdy nepíše a asi to vyšlo dost dobře. Jo, lituju toho, ale kráva jsem já a né ona. Moje blbost, ale co je na tom, stejně všichni umřeme sami.
Žízeň, žízeň....prostě mě to sralo a máma se vrátila z práce a já ležela na posteli, ona přišla, jen na mě houkla zpoza škvíry mezi dveřma a než jsem jí stačila říct, jestli mi nepomůže, dveře se s nezájmem zabouchly a od té doby se do teď neotevřely. Bylo osm hodin a do teď jsem tu ležela a spala, abych tak nějak překonala ten pitomej pocit, který jsem v životě neměla. Ani nevím, proč to vlastně mám. Můžu toho v pohodě nechat. Otázkou je, jestli toho skutečně chci nechat a jestli to má smysl. Má vůbec něco tady smysl?
Snažím se dělat všechno možný, učit se jak nejlépe to jde, ale je to všechno už k ničemu a stejně všechno podělám a mám blbý známky. Takže jsem na to začala dost slušně kašlat.
Hrozně chci malovat. Fakt moc, ale nejde to.
Chci hrát TEW 2. Hned teď, ale na pohovce spí otec, takže další pojebaná překážka. Tahle rodina se od televize nehne ani na minutu. Vychovává je více než kdy oni sami sebe nebo jejich rodiče. Jenom já tu sedím, zatímco můj nervový systém leží a nemůže se pohnout.

Vůbec se to nedá vydržet. Piju strašně vodu, ale nepomáhá mi to a furt mám hroznou žízeň, ale je to kravina přece. Já tomu nevěřím. Proč lidi všechno tak strašně hrotí a dramatizují? Serou mě všichni lidi co všechno dramatizujou. Hnusus dělala drama tak moc, že by mohla chodit do dramaťáku a Leslie taky. Měla jsem chuť jí za to kopnout. A Dan taky dost někdy. Jestli dělám to samý a jakože asi jo, tak vidíte, jak už špatný a idiotský člověk jsem. Jako všichni ostatní. Nepotřebný.

Měla jsem v práci takovou myšlenku.
Před dvěma lety jsem s jistotou řekla, že alkohol pro mě nikdy nebude. Myslím na současnost.
A teď si říkám, jak asi budu vypadat ode dneška třeba za rok. Nedokážu o sobě vůbec říct, co se mnou bude, jestli se budu úspešně šrotit na maturitní zkoušku přesně tak, jak o tom sním nebo jestli se budu houpat na stromě.
Ne to by bylo moc mainstream.
Udusím se levandulovým polštářem se Stefanem. To bude hezká smrt!

a genius artist: mr. Chris Corner

Hleďte na tohoto krásného talentovaného muže.

....tak a teď mi tu sklenici dej, Chrisi.

Ničení mozkových buněk

6. ledna 2018 v 1:29 |  My Boring Life
Vzpomínáte si, jak jsem pořád opakovala, že ve svém životě alkohol prostě nepotřebuji a je mi k ničemu, když se dokážu bavit i bez něj.
Tak....to je pořád pravda. Já ho pořád nepotřebuji a bavit se bez něj dokážu, ale vtip je v tom, že během mé nepřítomnosti se změnilo to, že ho piju, ale ne proto, abych se tak často bavila.

Hlavně si o mě nemyslete, že jsem alkoholik. Já vlastně nepiju....jen...poslední měsíc...

Brutus koncem listopadu slavila osmnácté narozeniny a naše antisociálnost rozhodla, že přespí u nás a naprosto se ztřískáme. Z toho večera si poslední hodinu nepamatuju, ale prý jsem se zamkla na půl hodiny na záchodě, kde jsem brečela a řvala, že mě všechno mrzí a že se nesnáším a že se zabiju, a pak na půl hodiny ztichla, takže si Brutus myslela, že se mi něco stalo. Pak jsem prý ale vylezla, převrátila celý pokoj naruby a šla si lehnout.
Nějak jsem musela najít svůj limit. Ten jsem objevila, ale samozřejmě mě to stálo vysokou daň, a to mou důstojnost i přes to, že to byla Brutus, kterou znám už od základky. Nicméně jsem také zjistila, že mám odolnost vůči kocovině a den poté mám záchvat produktivity.

Jenže tím dnem to jaksi neskončilo. Vlastně už předtím to tak nějak samo jelo. Každý večer několik skleniček, usínala jsem tak nějak nejprve v dobré náladě, dokonce jsem jaksi posílala pár pitomostí Danovi, a pak novému člověku, jenž se objevil v mém životě a poněkud z něj udělal docela pěkný chaos, o kterém se budu zmiňovat někdy později, a to Atoxee. Umělkyně stejného věku z Německa a se stejnou vášní pro TEW.

Abych se vrátila k původnímu tématu,
nebylo by to tak, že bych se každý den spíjela do němoty nebo tak. Fakt si nepředstavujte nejhorší scénáře, i když to často dělám já, poněvadž jsem skrz naskrz pesimista, ale několikrát za ten večer se mi stane, že si lehnu na podlaze a tam na hodinu usnu, nebo většinou usínám na stole při učení, které je stále více bezvýznamné, či na posteli za poslouchání pomalé táhlé hudby.
Opravdu dodnes nemám zdání, co vlastně jsem nebo budu. Nemám pro to pojmenování. Jsem nikdo. (reference na jednoho malíře, kterého jsem našla nedavno a jeho tvorba je opravdu skvělá).

Vidíte sami, že jsem se dost pohroužila do umělecké tvorby, ale knihy čtu pořád a momentálně mám rozečteného Jo Nesba a naprosto to miluju už jenom proto, že Harry Hole je mi tak sympatický, stejně jako Agraelus. Ano, pořád ho sleduju a mám k němu silnější vztah, než jsem si myslela, ale to také na jindy.

Musím se vám přiznat k malému detailu. I tenhle článek píšu tak trochu na šrot, ale za ten měsíc a půl jsem tak nějak začala zvládat i normální psaní. Ale tohle mi trvalo napsat snad hodinu, takže klídek. Zas tak dobrá pod vlivem nejsem.
(Nejprve to bude alkohol, a pak začnu psát pod vlivem drog. To bude nářez)

Nemám ani tak náladu psát něco o ubíjení sami sebe nebo podobné věci. Mě to najednou přijde všechno tak strašně fádní. Něco, co vídáte na každém kroku. Každý má depky a není to někdy vina těch lidí. Pak je tu bohužel i dost těch jedinců, kteří si jen na něco hrajou. Mám pocit, že patřím mezi ně. Je to naprostá kravina. Lidé jsou v dnešní době buď nehorázně slabí, nebo jsem byla vychovávána odjakživa v tom, že cokoliv takového, projevovat psychickou nestabilitu, slabost. Dost jsem o tom přemýšlela. U nás v rodině se nic takového netoleruje. Byla jen jedna výjimka, a to před rokem, ale to velice rychle vymizelo, protože mi to jaksi vymlátili doslova z hlavy.


Ke svému vymívání mozku bych však velice ráda, a dost hrdě, přidala další bod a to je další skupina, která se mi vrývá více a více mého kusu ledu uprostřed hrudi, a to jsou Nine Inch Nails.
Nebudu lhát, nakazil mě jimi Agraelus. Dost o nich mluvil, ale nikdy jsem se nedonutila si je sama od sebe pustit, protože na pouštění si jen tak nové hudby jsem moc tvrdohlavá a jen tak prostě to neudělám.

Na začátku každého streamu pouští Agraelus nějakou hudbu a jednou tam padlo Less than, což je právě od NIN z jejich nejnovějšího alba. Ta písnička byla naprosto skvělá a okamžitě se mi zalíbila. Poslechla jsem si celé album. Byl to pro mě naprosto nový žánr a něco jako nový a jiný svět. Bylo to pro mě najednou tak odlišné. Je sice pravda, že poslouchám Joy Division, ale tohle prostě bylo úchvatné. Měla jsem pocit, jako že jsem sjetá a líbilo se mi to.
Poslechla jsem si starší alba, ale na ty mi trvalo trochu delší dobu, než jsem se na ně dostala. Dokonce mě zaujalo i čistě instrumentální album Ghosts I-IV. To teď poslouchám pod vlivem a ležím na zádech v posteli a říkám si, kdy bych měla sakra dopsat svojí poslední rozdělanou povídku nebo kdy mám říct všem v mém osobním životě, že prostě odmítám být sociální a jakmile opustím současnou domovinu (pokud k tomu někdy dojde), tak se uchýlím do ústraní a tam se zamknu to konce svého života a to místo se stane zároveň mou hrobkou.
Nevím, kam mě moje současné myšlenky dovedou. Teď se to dost motá kolem faktu, že ode dneška přesně za měsíc mi bude osmnáct. Neznamená to vlastně zatím vůbec nic. Změní se jen to, že příjem alkoholu budu mít častější, protože si budu chodit kupovat levné víno nebo něco k nám za roh.

Chovám se naprosto hloupě. Vím to o sobě. Chovám se jako idiot ve škole, kde toho o pár minut později lituji, protože něco řeknu nebo se dám popřípadě s někým do řeči a najednou zjistím, že jsem radši měla držet zobák, protože vypadám jako že podlejzám.
Musím se taky vypořádat s faktem, že si musím najít praxi, a že na příští týden všechny testy padly na jeden jediný den a to rovnou pololetní práce z protetické technolodie, ortodoncie, první pomoc, středověká filosofie a bůhví co ještě a mě to totálně irituje. Kde je smysl? Nemohli to rozřadit na více dní, to prostě nejde. To by totiž bylo hrozně jednoduché.

Zároveň však mám zvláštní náladu.
Nechci s nikým mluvit. Nemám chuť se vůbec bavit s lidmi, ale zase mám potřebu všechny své vnitřní myšlenky a úvahy, které jsem po celé měsíce zadržovala v sobě, nějakým způsobem podat zde.
Tenhle blog vlastně byla dost důležitá věc pro mě, protože jsem se tady mohla vyjádřit jen tak, možná i do prázdna, a nebo jen tak sdělit někomu, koho možná naštěstí neznám osobně a popřípadě se zajímat o jeho vyjádření k dané situaci nebo názor. Jediné místo, kde asi stojím o názory jiných lidí, zatímco ty v reálném životě mi jsou naprosto volné.

But luckily I was wrong... and Peace of mind and even happiness are now meant for me! And All That Could Have Been ~Nine Inch Nails

Vraťte se mi! Potřebuji vás!

28. prosince 2017 v 9:41 |  My Boring Life
Skoro 3 měsíce v kelu. Bez informací, bez rozloučení...bez ničeho. Pro to všechno je vysvětlení: lenost.

Vážení, dost pochybuji o tom, že tu snad ještě někdo zůstal, i přestože mi od některých bylo řečeno, že někdy sem tam zajdou a mrknou se, jestli náhodou tu něco není. Obávám se, že jste si mysleli, že to dopadne stejně jako u všech ostatních, koneckonců, došla jsem přeci do věku, kdy už se spíše dostávám do reality než abych byla zde a žila si nějaký svůj smyšlený svět. A nebo snad někde zavřená doma.

Mám skvělý život, spoustu přátel, sociální život, škola mi jde a baví, všechno je skvělé a na blog nemám už moc čas.

Kdo tomuhle souvětí uvěřil?
Hahahaa!!

Ne...ani náhodou.

Během těch tří měsíců se toho dost stalo. Nový lidi, starý odešli. Začala jsem dělat nové věci co se týče mé umělecké tvorby, začala psát nový příběh, který se pomalu také žene to háje a vymýšlím nový. Vyšlo TEW 2, ze kterého jsem byla naprosto udělaná, ale zároveň nehorázně zklamaná, co se týče některých věcí, ale nemění to nic na tom, že to byla bomba a Administrátor dostal přes papulu. Zasloužil si to....ale zároveň...heh...budeš mi chybět ty ďáble jeden.

Mohla bych se tu hrozně rozepisovat o všem, co se stalo a o mém jaksi...pokusu navázat něco jako...no řekněme, že Aydee si myslela, že se zamilovala. A možná Aydee zjistila, že je asexuál, ale to je blbost. Doufám...sakra...prosím...

Ne, ale teď vážně. Pokud bych tu snad opět měla ventilovat, mám k tomu jasný důvod, který vám nyní povím.

Od doby, kdy jsem sem přestala chodit to byla nějaká ta doba, jak jsem asi už dvakrát zmínila. V průběhu mé přítomnosti zde jsem sem tak nějak psala dost co se týče mých myšlenek. Ne pocitů. Kdo je potřebuje?
Na blogu jsem se neukázala, protože jsem neměla inspiraci k tomu psát. Když přišla, přebyla to lenost, protože toho bylo tolik, o čem bych mohla psát. Lenost mě dorazila. Moje produktivita klesla. Netrpím depresema, opakuji: Netrpím depresema, jak si někdo furt myslí a píše mi a mě to sere.
Takže jsem přestala, ale neměla jsem v úmyslu s tím přestat nadobro. Znám se...mám momenty, kdy se zpět pro něco zanítím a vědomí, že bych definitivně odstranila blog, a pak měla najednou chuť se vrátit, ale už by tu nebyl, to je dost špatný. Navíc...mám tu svoje povídky. Jsou špatné, ale pro mě je to něco jako svatý grál mého postupu v literatuře a pokusu o zlepšení mé slovní zásoby, a tak nějak i vyjadřování a gramatiky obecně.

Když jsem sem psala všechny ty myšlenky, neměla jsem potřebu je šířit někde dál mezi lidma. Od doby, co tu nejsem, mám něco jako...řekněme, že mě to štve. Mohla jsem tu psát co jsem chtěla, říct to tak nějak a dát tomu podobu než to psát někomu a dostávat se tak do potyček a dalších kravin, které pak musíte řešit a je vám z toho zlea raději byste to vrátili zpět.
Nemám hodně lidí, se kterými si píšu. Nic se v tomhle ohledu nezměnilo. Pořád jsem ten zatvrzelý antisociál a tak to i bude trvat, protože jsem zjistila, že to nedokážu si jen zkusit víc psát s fandomem třeba TEW, kolem kterého se pohybuji více než dost. A že se mě zkusilo několik lidí oslovit a víte co se stalo? Poslala jsem je do prdele.
Jo, to už jsem celá já. A pak fňukám, že se se mnou nikdo nebaví. Ne, dělám si srandu. Já nikdy nebrečím.

Moji drazí, pokud tu ještě jste (Dane, ty se nepočítáš), tak mi dejte znamení.
Mohu váš život obohatit o další moudra dospívajícího adolescenta. Jo...tyvole já budu dospělá. To snad není možný.
(Pamatujete, jak jsem byla v predli z toho, že mi je patnáct? To byly časy..A pamatujete jak jsem říkala, že nemám potřebu pít? Hádejte kdo každý den usíná s alkoholem v krvi.)

Odkdy se Aydee stará o ostatní lidi?

17. září 2017 v 16:07 |  My Boring Life
Mohla jsem psát o čemkoliv jiném, o tom, co se stalo přes tenhle týden, že jsem začala s novou povídkou nebo o tom, jak jsem pokročila v tvorbě nového blogu. Místo toho však píšu o něčem, co trvá doteď a co se stalo právě včera.

Není to něco, o čem bych měla jen tak mluvit na tomhle místě, ale dává mi to možnost si i jasně rozepsat, co jsem vlastně udělala špatně a jaký příšerný člověk jsem. Beztak nemám ani komu bych to řekla.

Už jistou dobu si píšu s jednou umělkyní z Německa. Říkám umělkyně, protože si toto označení zaslouží, i přestože je jen z instagramu. Její tvorba je zaměřená na kreslení nestvůr z její vlastní hlavy. Není to nic morbidního, ale obdivuji jak krásně to umí zpracovat.

Začali jsme si psát každý den, navzájem jsme kreslili hovadiny a mluvili o všem. Každou chvíli jsem o ní věděla cokoliv, protože o sobě toho dost na instagramu řekne, ale je to věc toho dotyčného. Včera byla někde se svojí bývalou kamarádkou, takže se mi prý ozve večer.
Já jsem byla včera od rána na brigádě. Od rána byla zima. Byla jsem unavená, všechno mě bolelo a ještě jsem musela dělat. Takže do oběda jsem v sobě měla minimálně pět kafí nejen, aby mě nakopli, ale abych se i trochu zahřála, protože na čaj jsem neměla chuť. Byla jsem tak strašně nadopovaná, ale najednou to se mnou začalo cukat. V jednu chvilku jsem málem měla chuť oběhnout celou Prahu, a pak jsem chtěla spát po zbytek roku.

Dostala jsem se kolem čtyř hodin domů, naprosto zničená, odřekla jsem Brutusovi výpravu ven a řekla si, že si dám pohodu. No, jenže jsem nemohla vůbec nic. Tak jsem do sebe lila další a další kafe, ale najednou to nepomáhalo.

Pak mi slavnostně napsala. A najednou se mě zeptala, jestli jí beru jako kamarádku.

Trochu jsem se u toho zasekla. Napsala jsem jí nějak tak, že abych označila někoho za kamaráda, musela bych ho znát delší dobu a vidět ho naživo a tak. Trochu jsem u toho drmolila kraviny mi přijde a tak. Vždyť mě dělá problém mluvit i v češtině a podle toho taky zním. Jako malý pískle.
Jenomže ona si to vyložila dost špatně a ještě si to vzala osobně. A když si lidi vezmou něco v mém případě osobně, je to špatný. Ona najednou měla naprostou depku a řekla mi něco, co jsem nečekala....fakt nečekala a myslela jsem, že se z toho zblázním.
Ať jsem jí v tu chvíli řekla cokoliv, vůbec to nepomáhalo, a tak na nějakou dobu odešla. Sedla jsem si v pokoji na postel a začínala si uvědomovat, co se to vlastně stalo. Neměla jsem nakonec už ani nikoho, komu bych o tom řekla nebo kdo by to pochopil a tak jsem do sebe lila kafe dál, sekla se vším a jenom ležela. Začínala jsem vyšilovat, už jsem toho měla tak dost, že jsem chtěla rozmlátit všechno kolem sebe a seřvat každého člověka, který se choval jako slabounká malá fňukna, kterou jsem pak musela utěšovat.
Tak příšernej vztek jsem měla už párkrát, ale nebylo to nic hrozného. Musela jsem prostě někam zalízt, takže i po těch dvanácti hrncích kafe, jsem v devět hodin zalehla. (za pomoci prášků na spaní)

Dneska jsem se probrala kolem desíti hodin ráno a řekla si, že musím začít dělat věci do školy. Jenomže jsou čtyři hodiny odpoledne a já ještě ani nezačala a to jsem ještě ležela v posteli. Ráno ještě se mi povedlo spojit se s ní, bylo jí podstatně lépe, ale furt žádná sláva.
Myslím, že jsem měla tik v oku nebo co, ale pokusila jsem se zachovat chladnou hlavu a zas si teda lehla.
Pořád se mi nic nechce, mámu jsem už přes 25 hodin neviděla, protože jsem spala, když tu byla a je mi jedno všechno. Naprosto všechno.


Teď si kladu otázku.
Co to má sakra znamenat?
Co je tohle za stav? Má nějaké jméno nebo prostě jenom vyšiluju z malých blbostí či moc přemýšlím?

Samozřejmě, že moc přemýšlím. Je to moje jasná cesta do záhuby a říkají mi to všichni, ale vážně chci vědět, co to je, jinak to zase zapiju kafem nebo něčím mnohem silnějším.

"Should I kill myself? Or have a cup of coffee?" - Albert Camus

Má práce ještě není dokončena

5. září 2017 v 20:02 |  My Boring Life
Opravdu jsem nečekala, že by se ozvalo tolik lidí. Tedy...pro mě to je hodně lidí a opravdu si toho vážím. Vás i vaší podpory.
Říkáte si asi, že jsem mohla vydat nějaký ten článek ještě před začátkem školního roku. Nejste sami, taky jsem si říkala, že bych mohla, ale nevyšlo to.

Co jsem tak nějak chtěla stihnout než započne tohle peklo, jsem dokončila a jsem se sebou alespoň trochu spokojená.
I tak jsem si říkala, že bych mohla ten školní rok začít tak nějak normálně. Přijít tam, bez sebemenšího strachu, prostě si odbýt ty dvě nebo tři první hodiny a pak v klidu odejít, nechovat se jako absolutní mimoň a tak.

Co asi myslíte, že se stalo?

Abych to řekla tak nějak do detailu. Už když jsem dojížděla metrem, najednou jsem měla v hrudníku takový ten sevřený pocit. To víte, byla jsem celý prázdniny doma, moje antisociálnost rozkvetla jak pampeliška na trávě, a tak jsem na to začala trošičku dopadat. Řekla jsem si ale, že to je jen nějaký malý výpadek, a že to přejde.
Vkročila jsem do budovy, pohodička. Vyšla jsem schody do posledního patra, stále dobrý...Vkročila jsem do třídy...konec.
Už pár holek tam od nás bylo. Mohla jsem pozdravit a tak...nevypadlo ze mě jediný slovo. Byla jsem strašně unavená a najednou neměla chuť s nikým mluvit. Už jen proto, protože jsem moc dobře věděla, že ze mě nic nevyleze. Tak jsem si tam hodila věci, šla na chodbu a řekla si, že si příchod zopakuju a ne...prostě zase nic. Takže jsem si zatím vyndala kreslení a snažila se to nějak přečkat.
Po nějaké době přišla Abdul a to byla taková moje záchrana. S ní jsem se už dokázala bavit tak nějak normálně, ale pořád to nešlo s ostatními. Výsledkem bylo, že jsem se chovala jako naprostá stydlivka, která sotva řekne "ahoj" nebo tak.
Nakonec jsem se na to všechno vykašlala a prostě si řekla, že chci už pryč. Měla jsem své plány, že si dojedu pro nový blok na kreslení, džíny a tak.
Vykašlala jsem se na nějaký pocity a na nějaký lidi, po pár hodinách odešla a vydala se k metru. Jak jsem tam tak seděla (ještě jsem jela s Abdulem), tak jsem si řekla, že na to kašlu. Nikam se mi nechtělo, jen domů.

No a takový byl můj první den ve škole. Promluvila jsem asi s čtyřmi lidmi a to bylo vše. Už mě to ani nějak netrápí nebo nezajímá, to už jsem koneckonců já. Chci se jen organizovat na další dny, protože zítra jedeme už podle rozvrhu a vybalí na nás už ze začátku angličtinu a nový předmět: mikrobiologii.

Ale teď už přejdu na lepší téma...

Před měsícem jsem si koupila dvě trička, schválně pánská a schválně ve velikosti L. Celé bílé jsem měla v plánu nosit tak nějak na doma a během toho, když maluju, ale ono prostě se někdy stane, že ho ráda vezmu i na sebe jen tak na ven.
Druhé, černé, s tím jsem měla trochu zvrácenější plány. Chystala jsem se mu ustřihnout rukávy a nosit ho jako veliké tílko. Nevypadalo to špatně, ale nějak jsem se v tom necítila. S podobnými tílky mám i problém, že když jsou rukávy moc ustřižený a jsou moc široká, nesedí mi vůbec. Takže jsem se rozhodla ho zúžit.
Věděla jsem přesně jak na to, ale pak jsem udělala chybu, za kterou se mlátím do hlavy ještě teď.
Já to tílko při stříhání neobrátila naruby....
Ani si nedovedete představit jak strašně jsem se chtěla za tohle praštit, když mi to došlo.
Babička mě však zachránila a povedlo se jí to sešít správně.
Tílko je přiléhavé. Dost to porušuje mojí zásadu "volných triček", ale mám s ním ještě další plány k čemu to budu nosit. Rozhodně ale jsem nechtěla celé černé tílko.
Koupila jsem si tedy bílou barvu na textil a rozhodla se, že si na něj namaluju Stefana. Vzhledem však k několika neschodám s mojí matkou, o kterých se mimochodem zmíním v jiném článku a věřtě mi, budete umírat smíchy, jsem si řekla, že bych tam napsala jednu větu, kterou nedavno vyslovil jeden z mých nejoblíbenějších umělců, ale nakonec jsem se rozhodla pro "Appreciate the art".
Dala jsem se do práce a pak najednou přišla krize, že mi barva docházela. Neměla jsem na to si kupovat bůhví jak drahé ve výtvarných potřebách a tak jsem ze začátku zkusila nějaké menší z papírnictví, kdybych něco náhodou pokazila. Jenomže prostě začaly najednou docházet a to jsem ani nedokončila jeden text.
Nějak jsem to ale vyřešila a vypadá to teď dobře. Stále to zasychá, takže mi zbývá jen počkat alespoň do večera, přežehlit to a zkusit, jak to bude vypadat.


Co se týče mé malby, tak jsem si konečně namalovala na malé plátno Stefana, takže se vedle Ruvika skvěle vyjímá. Už mě čeká jen Teodor.
Zítra přijede Danny a mám pro něj dva obrazy, co jsem malovala, takže mě čeká jejich zabalení a budu se s nimi, bohužel, muset táhnout ,až do školy. To se ale nějak zvládne.
Začala jsem nový obraz, Guardian, ale ten je tak nějak v procesu. První vrstvy jsem začala včera, ale asi v tom budu pokračovat tak nějak průběžně a podle nálady.


Začala jsem zkoušet nové věci. Kresby bez rozmazávátka jsem zkoušela, jsou fajn a baví mě, stejně tak jako moje tradiční realistické kresby. Chtěla jsem ale narychlo jen tak zkusit styl, který obdivuji u Brutuse už dost dlouho, protože je vskutku excelentní. Byly to jen hloupé začátky a tuhle malou kresbičku jsem udělala ani ne za deset minut. Perokresba...

Není to vůbec žádnou dobrou tenkou fixou. Jen nějakou, co jsem měla v malé sadě. Není špatná, ale na perokresbu je třeba více fixek o různých průměrech. Zkusila bych nějaké malé, ne moc drahé, protože netuším, zda-li se v tomhle stylu uplatním a jestli mě začne skutečně bavit. Rozhodně to je ale něco, co opravdu obdivuji.

Dneska už nemám v plánu dělat nic umělecky založeného. Možná tak psát nebo číst. V tom bych chtěla zase pokračovat.
Napadlo mě, že bych mohla přepsat The White Rook...nebo jí smazat úplně. Došlo to totiž směrem, kterým jsem opravdu nechtěla a nemám vůbec jasnou představu o tom, kam by to mělo ubíhat a pokud jsem měla, zapomněla jsem to.

Ale rozhodně chci ještě nějaké příběhy znovu začít a nejlépe znovu fanfikce s oblíbenýma skupinama.

Důležité rozhodnutí mé kariéry blogera

24. srpna 2017 v 15:35 |  My Boring Life

Tento článek je velice důležitý. Byla bych opravdu ráda, abyste si jej přečetli.

Platí to pro ty, co sem chodí už delší dobu nebo ty, kteří se zajímají o to, co na tomhle blogu je.




Kam dál